Buckcherry: Srdce a duše kapely jsou pořád na svém místě

Už jsou tomu dva roky, co řady amerických Buckcherry opustili bubeník Xavier Muriel a především pak zakládající člen, kytarista a hlavní skladatel kapely Keith Nelson. Zbylí členové to ale nevzdali a směle pokračují dál. Kytarista Stevie Dacanay a charismatický frontman Josh Todd stihli v mezidobí založit projekt JT & The Conflict, ale taky  připravit tucet nových skladeb pro již osmé studiové album Buckcherry, které vyšlo minulý měsíc. Momentálně se nachází uprostřed severoamerického turné na podporu jejich nové desky, ale i tak si Josh a Stevie našli ve svém nabitém programu chvilku, aby nám odpověděli na pár otázek. 

Právě vám vyšlo nové album Warpaint. Má nezaměnitelné prvky, tolik typické pro Buckcherry, ale přesto zní trošku jinak. Předpokládám, že když jde o první desku Buckcherry bez Keitha Nelsona, byl tvůrčí postup odlišný. 

JOSH TODD: Všechny texty a vokální melodie na každém albu Buckcherry jsem napsal já. Jediná věc, která se opravdu změnila, byla ta, že tentokrát většinu hudby složil Stevie. Celý proces nás bavil a užili jsme si to.
STEVIE D.: V podstatě máš ale pravdu a odlišné to určitě bylo. Hudba, její skládání, dokonce i hraní, to vše je totiž individuální proces. Přirovnal bych to například k tomu, když dva novináři navštíví jednu událost. Každý o ní pak napíše úplně jinak. No, i když se ale skladatel a hráči trochu obměnili, srdce a duše Buckcherry zůstávají a jsou pořád na svém místě. 

Vy dva jste se skladatelsky ukázali už na albu Year Of The Tiger vašeho projektu JT & The Conflict, který byl ohlédnutím k vašim divočejším, punkovějším kořenům. Dávali jste si při psaní písní pro Warpaint pozor, aby se skladby příliš nepodobaly těm z Year Of The Tiger a aby měly spíše hard rockovější základ, který je pro Buckcherry typičtější?

JT: The Conflict je tvrdší kapela, s jiným laděním a přístupem, než je tomu zvykem u Buckcherry. To album jsme takhle ale tenkrát plánovali. Stevie a já jsme i nyní věděli, jaký postup zvolit při skládání nových písní pro Buckcherry. Vzhledem k tomu, že už jsem pro tuhle kapelu předtím napsal sedm alb, tak to nebylo nijak složité.
SD: Vědomě jsme se o to, aby skladby byly jiné, snažili. Ukázali jsme naši tvrdší stránku, ale samozřejmě tam byly i typické prvky Buckcherry, jakým je například Joshův zpěv. Museli jsme ty dvě alba od sebe hudebně jasně oddělit, jinak by to postrádalo smysl. 


Stevie, jak moc rozdílné je pro tebe hraní s Kevinem Roentgenem? Přeci jen s Keithem Nelsonem jste v tandemu hráli přes deset let.

SD: Nerad srovnávám muzikanty, každý je svým způsobem nějak výjimečný. Já se za minulostí neohlížím, koukám jen dopředu. Co se týče Kevina, tak já a Josh jsme ho znali už delší dobu. Nejenže hraje na kytaru, ale umí i skvěle zpívat a stejně tak i skládat. 

Jako producenta jste znovu přizvali Mikea Plotnikoffa, který s vámi spolupracoval před lety na albu 15, které tenkrát vlastně odstartovalo novou éru kapely. V podobné situaci jste byli i teď, když vaše sestava znovu prošla jistými změnami a dalo by se říct, že opět začínáte novou etapu. Byl to také jeden z důvodů, proč jste Mikea povolali? 

JT: Máš pravdu, ta přeměna byla nyní téměř shodná s tou, která nás potkala kdysi během prací na albu 15. Mikea jsme si vybrali hlavně proto, že je to skvělý producent a vůbec celkově je to moc fajn chlapík, kterého je radost mít při sobě. Byla to zábava. Warpaint je určitě jedna z našich nejlepších nahrávek, od skladby ke skladbě, to je nepopiratelné. Nikdy se to ale nemůže srovnávat s albem 15, co se komerčního úspěchu týče, protože celý hudební byznys se za těch čtrnáct let opravdu dramaticky změnil.  
SD: 15 bylo mé první album, které jsem s Buckcherry natáčel. Spolupráce s Mikem je úžasná. Můžu o něm mluvit jen v dobrém. Je hodně talentovaný v tom, co dělá, ale je to taky laskavý a velkorysý člověk. 

Na album jste natočili svou verzi Head Like A Hole od Nine Inch Nails. Našlo se spousty kritiků, kterým vaše verze moc nevoní. Dali jste té skladbě svou tvář a to je, myslím si, důležité. Věděli jste od začátku, že chcete píseň pojmout po svém a neudělat jen identickou kopii?

JT: Vždy, když natáčíme album, tak nahodíme téma coverů. Já osobně si myslím, že je nudné, když rocková kapela udělá jen předělávku rockové skladby jako přes kopírák. Rád si vybírám písničky, které jsou mimo náš záběr a líbí se mi, když je upravíme tak, že zní, jako bychom je napsali my sami. Myslím, že takhle jsme si pohráli s každým coverem, který jsme kdy udělali. 
SD: Udělat to přesně jako Trent Reznor by bylo jednoduché. Trent, před kterým máme tu největší úctu, nám sám dal návod. Abychom s tím uspěli, tak jsme to museli udělat po svém. To znamená přidat heavy kytary a organičtější přístup k base, perkusím, bicím a naopak použít  méně elektroniky. 


Joshi, když jsme spolu dělali rozhovor před dvěma lety, v době, kdy vycházelo album JT & The Conflict, tak si mi vyprávěl, že skladba Rain tě napadla ve sprše. Četl jsem, že to samé se stalo se skladbou Radio Song z vaší nové desky. Vypadá to, že sprcha je pro tebe velmi inspirativní místo.  Máš ještě nějaké jiné oblíbené prostředí, kde tě skladby napadají? 

JT: Přesně tak, sprcha je pro mě častým zdrojem inspirace. Nevím proč, ale vždycky mám při ruce svůj iPhone, takže si můžu hned nahrát svůj momentální nápad. Písně mě ale napadají pořád, nemusím být na žádném specifickém místě. Vždy si hned zapisuji a zaznamenávám názvy, melodie, popěvky...

Náš web je převážně pro muzikanty, takže mi dovolte pár otázek ohledně vašeho vybavení. Jaký mikrofon používáš, Joshi? Máš svou oblíbenou značku/model, na který nedáš dopustit?

JT: Jasně, je to Shure SM58, a to jak bezdrátový, tak i s kabelem.  S tímhle mikrofonem můžeš přibíjet hřebíky a on bude i potom stále fungovat. 

Nyní už používáš in ear monitory, které si však v začátcích Buckcherry neměl. Pamatuješ si, kdy poprvé si jich využil? Dokázal by sis to bez nich dnes představit? 

JT: In eary jsou pro zpěváka velkou změnou. Rozhodně už bez nich nebudu vystupovat, změnilo to celý můj přístup. Šetří to tvůj hlas, můžeš se izolovat od zvuků na pódiu a dát si do nich jen to, co chceš slyšet. Takže na každém koncertě to máš stejné, jen si to drobně doladíš dle potřeby. Pamatuji si, že když jsem je použil poprvé, tak jsem neměl vůbec žádný čas na to, abych si je mohl vyzkoušet. Nikdy na to nezapomenu, musel jsem se s tím poprat bez přípravy, naživo někde v klubu. Poprvé to bylo trochu zvláštní, protože jsem sebe slyšel až moc dobře, ale po dvou skladbách jsem si na to zvykl a byl za to šťastný. 

Stevie, ty jsi vždy hrával na kytary značky Gibson, ale už delší dobu je možno tě vídávat s kytarami Sully Guitars. Můžeš nám tuto značku blíže představit?

SD: Tyhle kytary mi ukázal Nikki Sixx z Mötley Crüe. Měl pár jejich kousků u sebe doma. No, a má návštěva u něj skončila tak, že jsem si jednu odnesl s sebou. Zamiloval jsem se do nich! Přirovnal bych to k hot rod auťákům, které ve dvou vteřinách zrychlí z nuly na šedesát. To jen tak pro začátek, aby sis mohl o kytarách Sully udělat představu. (smích) Určitě se na ně koukni na sullyguitars.com.

Jaké kytary jsi používal při nahrávání?

SD: Převážně kytary od Sullyho, jeho ´71 Trella, 71 SD, Les Paula, Stratocaster, Telecaster...staré známé. (smích)

Změnil si také aparát. Od Marshallů si přešel k Orange. Proč ta změna?

SD: Než mě z Orange oslovili, tak jsem používal ještě jinou značku. Orange ale mají lepší servis po celém světě, což je pro mě skvělá pomoc, když jsem na turné. A navíc, Rockeverb MK III je úžasný zesilovač!

Tvůj zvuk je celkem old schoolový a sám jsi vyznavačem kytarových klasiků jako je Angus Young. Co ty a efekty? 
SD: A v tom je ta finta. Pokud chceš docílit klasického hard rockového zvuku, tak jedině tak, že žádné efekty nepoužiješ. Prostě jdeš rovnou do zesilovače, v tom to je. A potom taky v rukách. (smích)

Vedle muzicírování máš v oblibě také fotografování. Fotografováním se zabývá i již zmiňovaný Nikki Sixx. S Mötley Crüe jste před lety jeli turné. Diskutovali jste spolu o fotografiích, případně si prohodili pár rad?

SD: Nikki byl vlastně ten, kdo mě přesvědčil a začal mě povzbuzovat, abych si pořídil svůj první pořádný fotoaparát. Vždy jsem byl fanouškem umění, ale až do turné s Mötley Crüe jsem nefotil. Začal jsem s digitálem, ale před pár lety jsem přešel k filmu. Poslední dobou jsem na to neměl moc času, ale s Nikkim se o fotografování bavíme dodnes.


Momentálně jste na turné po Státech. Jak vypadá váš typický den na turné? Mám za to, že Buckcherry model 2019 jsou velmi disciplinovaný tým, kde bujaré večírky a ponocování nemá místo. Nebo se pletu?

JT: Je to všechno jen byznys, a kdybych ti měl popisovat detaily, tak bych tě nejspíš nudil. Na každém dni je ale vždy nejdůležitější čas koncertu. Připravujeme se, abychom mohli nabídnout co nejlepší vystoupení. Na to se každý den soustředíme nejvíce. Jestli tohle nechceš a nelíbí se ti to, tak potom nejsou Buckcherry pro tebe.

Dne 6. dubna to bylo 20 let od doby, co jste vydali první desku. Chystáte nějakou specialitu k tomuto výročí?

JT: Ne, pokračujeme normálně dál, nic zvláštního. Můžu ti ale říct, že jsem opravdu vděčný a ohromen, jak silní pořád zůstáváme. Buckcherry jsou opravdu jedinečná kapela, která zvládla přežít všechny ty roky, aniž by se stala součástí mainstreamu. Nikdy jsme se nepřizpůsobili nějakému danému formátu. Jsme upřímní a opravdoví a to je všechno, co jsem vždy přál. 

Tagy: