Y. Malmsteen, zdroj: Wikipedia

Třicet vteřin pro Malmsteena

V březnu se s několikadenním odstupem na youtubu objevila dvě videa. V prvním se komediant Stevie T z příšerného preludování zpoceného brazilského zoufalce snažil zachránit, co se dalo. Druhé je novinka od Yngwieho Malmsteena. A spojuje je víc, než by všem bývalo příjemné.

Stevieho T, který se dost přičinil, aby djent zdegeneroval v meme, jeho fanoušek vyzval, aby prý „spravil“ sólo Emanuela Aguilara, obskurního brazilského shreddera s nulovými teoretickými znalostmi. Jistěže to nešlo. Z nekonečného shreddingu Stevie nakonec vyřezal jeden sampl a zbytek půlminutového sóla slepil z těch několika Aguilarových zpomalení. Stejně nekompromisní postprodukční zásahy by však potřebovaly i letošní výtvory ještě většího zvířete. Toho, které o sobě šíří legendu, že se jako kytarista narodil zrovna, když Hendrix umřel.


Malmsteen, který pro metal znamená totéž co Schwarzenegger pro akčňáky, si taková velkohubá prohlášení může dovolit. Ostatně byl to on, Jason Becker, Ron Jamborzek a další kytaroví herojové, kteří na začátku osmdesátek spálili na popel Hendrixův elektrický chrám i s harmoniemi uvnitř.

Příznačné pro ně bylo totální ego, silácké pózy před hradbou aparátů a ještě víc eskamotérství, díky němuž se vrátil zpátky do hry klasicismus. Bez hráčského mistrovství by se stěží kdy ujal kult výkonnostní kytarové kulturistiky. Respektive často to byla jenom technická bravura, která celému odvětví kytarového heroismu zjednávala aspoň základní úctu. A právě tu letos Malmsteen úplně hodil za hlavu jako svůj sedmapadesátý Strat. Vzpomínáte, jak Nelson Muntz v seriálu Simpsonovi jednou ve škole nakreslil letadlo z pušek střílející další pušky střílející pušky? No, tohle je dost podobný.

Bolt of lightning from a blue sky / Never seen it coming / Like a lightning from a clear sky / Blue lightning
Like a snake hiding in the grass / Don't wanna taste his poison / Like a lightning from a blue sky / Blue lightning
(Yngwie Malmsteen, Blue Lighting)

Přejděme, že zrovna tenhle blesk do téhož místa udeřil asi stokrát. Citace není vytržená z kontextu, ale úplná – a demenci tohoto singlu Yngwie zvýraznil ještě jako virtuóz. Snad každá oktáva se stala záminkou úmorného shreddingu bez špetky atmosféry, nálady, melodie, nápadu, dynamiky nebo alespoň načasování. Víc to schytala už jen While My Guitar Gently Wheeps od Beatles, utopená ve vysoko vyšlehané chromatické šlehačce. U blues zase stěží rozeznáte začátek od prostředku a konce. Zato si budete moct prohlédnout Yngwieho sbírku Fenderů a nové Ferrari. Snad by to djentový Jim Carrey, Steve Terryberry, rozsekl nebo spíš rozsekat. Obávám se však, že ani potom by vzniklá vystřihovánka nevydala ani na ucházejících třicet vteřin Emanuela Aguilara.

Asi málokdo by zrovna od Malmsteena po více než třicetileté kariéře čekal zásadní stylový obrat. To spíš důstojné obětiště božstvům osmdesátkového metalu. Aktuální Malmsteenův příspěvek však místo toho vzbuzuje vážné pochyby, jestli je vůbec schopný jakékoliv sebereflexe.