Ondřej Klímek, zdroj: archív umělce

Ondřej Klímek: Jsou dny, kdy řešením termínů strávím i hodiny

Nedávno mu vyšlo sólové album, ale stejně tak ho v mnoha projektech najdeme jaké nenápadného muzikanta v rohu pódia. A na to, že mu je teprve třicet, toho už stihl poměrně hodně. Dalším v seriálu Sideman je dechař Ondřej Klímek. V příštím roce mj. odjede i část evropského turné s legendárním italským skladatelem Enniem Morriconem.

Vzpomeneš si, jaká byla první písnička, ve které tě jako dítě upoutal zvuk saxofonu?

Přesně si to nepamatuju, ale myslím, že jedna z prvních byla známá znělka ze seriálu Simpsonovi, kterou válela Líza. Dodnes mám několik talismanů s podobiznou Lízy se saxíkem. Jinak to byly určitě písně, které v devadesátkách hrály v rádiích s důležitou melodií právě hranou na saxofon, např. Careless Whisper od George Michaela, Baker Street od Gerryho Raffertyho a samozřejmě legendární sólo v písni Simply the Best od Tiny Turner.

Impuls začít hrát, vzešel z rodiny?

Přesně tak, můžou za to rodiče. Ti mě jako dítě přihlásili do hudebky, protože jim paní učitelky doporučily v takových těch rozřazovacích zkouškách, když dítě nastupuje někdy v šesti letech do školy, aby mě dali na nějaký hudební nástroj. Asi jsem po nich něco uměl zopakovat a bylo to rytmicky i melodicky v pořádku, tak o mém osudu rozhodly už tehdy tyto sudičky (smích).

Jaký nástroj byl tvůj první? Zobcová flétna?

Ano, jak už bývá zvykem. Na zobcovku jsem začal a asi po dvou letech jsem na ní navázal a přešel na klarinet. Tu flétničku, můj úplně první nástroj, mám dodnes.

Proč jsi jen u klarinetu nezůstal? Trochu mi někdy přijde, že je klarinet vedle saxofonu trochu nedoceňovaným otloukánkem...

Je to asi tím, jaké má klarinet využití. Klarinet se nejvíce objevuje v klasické hudbě, folklóru nebo etnu, v jazzu samozřejmě. Tím, že mě to vždy dost táhlo k popu a rocku, tak na klarinet jednoduše nebyl prostor. Vím snad o jediné výjimce, kde poprocková kapela hojně využívala klarinet, a tím byli Supertramp. Myslím, že jsou spíš taková ta klasická výjimka potvrzující pravidlo. Jinak s klarinetem jsem úplně nesekl, občasně ho beru jako druhý nástroj do big bandů.

Trubka, pozoun nebo velké žestě jako tuba či suzafon tě nikdy nelákaly?

Ne! (směje se nahlas)


Jak vzpomínáš na ty, kteří tě učili?

Můj první učitel hudby byl Libor Pazderný, který mě postupně učil na flétničku, klarinet a saxofon. Chodil jsem k němu hrozně dlouho, v podstatě od těch šesti let až do maturity. U něj jsem také chodil do saxofonového kvartetu, se kterým jsme měli úspěchy v soutěžích a který mě připravil také na soutěže individuální a na přijímačky na Ježkárnu. Dodnes jsme přátelé a vždycky ho moc rád vidím. To samé platí i o Milanovi Michnovi, který ve frýdeckomístecké „zušce“ vedl taneční orchestr Šuba Duba Band, v němž jsme hráli hodně energickou muziku, na podiu jsme skotačili a byla to prostě super show. S tímto školním orchestrem jsme se dost nacestovali jak po tuzemsku tak Evropě, vyhrávali soutěže a poprvé přičichli i k honorovaným vystoupením. Šuba Duba Band mi dal v podstatě první impulzy k tomu, abych se začal hudbě věnovat naplno.

Prý jsi začínal folklórem. To tě fakt jako dítě bavilo?

Je to tak, na folklór nedám dopustit. Vystupoval jsem asi 13 let ve folklorním souboru Ostravička, s kterým jsem procestoval kus světa, vystupovali jsme na festivalech, pro krály, prince a prezidenty po celém světě a moc rád na to vzpomínám, Byly to nezapomenutelné zážitky. Svým přátelům vždy jen doporučuju, aby své děti přihlásili do folklorního souboru, protože tam člověk dostane pohybovou i pěveckou průpravu, pozná přátele na celý život, procestuje pořádný kus domoviny i světa a v neposlední řadě získá ponětí o svých kořenech, odkud je a odkud vzešel.

Dnes ale hraješ převážně pop. Co musí mít nabídka, aby tě oslovila?

Hlavně se musí trefit do kalendáře! Odjakživa jsem bral každé hraní jako zkušenost. Pokud to jen šlo, nikdy jsem nic hned neodmítal a snažím se o to i dnes. Většina projektů, ve kterých působím, funguje. Často je to organizační rébus, který musím rozlousknout. Také je pro mě důležité, kdo v jakém projektu působí, jestli už lidi znám nebo je tam naopak někdo, koho bych rád poznal.

Stalo se ti, že ses „spálil“? Že jsi začal hrát s někým, u koho jsi pak zjistil, že to bylo špatné rozhodnutí a že to prostě nepůjde, protože ten váš přístup či vnímání toho, co hrajete, je zcela odlišné?

U kapel, ve kterých jsem byl nebo jsem na trvalo, si takovou situaci nevybavuju, že bych vyloženě někdy některého rozhodnutí litoval. Samozřejmě se člověk ocitá někdy v ne úplně komfortních situacích, ale beru se jako člen týmu a snažím se vždy přizpůsobit potřebám projektu. V hlavě jsem nastavený tak, že i špatná zkušenost je zkušenost. Ovšem stalo se mi několikrát, že jsem hostoval nebo zaskakoval v projektech, u kterých jsem si říkal jednou a dost, stačilo, tohle už nemusím zažít podruhé.

Co je pro tebe u kolegů neakceptovatelné?

Zrovna nedávno jsme se s kolegy v dodávce na toto téma bavili a panovala shoda v názoru, že samotný um hudebníka není vše. V některých případech člověk osloví raději někoho, kdo třeba nehraje tak dobře jako někdo jiný, ale je spolehlivý a je fajn parťák. Když kapela hraje často, situace „ponorka“ číhá všude kolem a kapela by měla být fajn parta i mimo podium. I když jde třeba „jen“ o jednorázově poskládané projekty, měla by mezi dotyčnými panovat jakási harmonie. Nikdo není zvědavý na hádky a rozepře. Důležitá je také určitá míra profesionality. Je skvělé, když máte v kapele bezvadného muzikanta a ještě většího parťáka, co je vám to pak ale platné, když pravidelně dochází na zkoušky, srazy nebo koncerty s hodinovým zpožděním nebo nedorazí vůbec. U alkoholu a jiných dobrot to platí podobně. Ať si každý v tomhle směru dělá co chce, když to negativně neovlivní výkon.


Jak to řešíš „technicky“, abys na nic nezapomněl? Píšeš si klasický diář, nebo máš třeba někoho jiného, kdo se ti o termíny stará?

Už pár let funguju na google kalendáři a většina projektů je na něj napojená. Je to fajn způsob organizace. Já vidím vše, co by se mě mělo týkat a naopak ostatní vidí, jak na tom jsem já. A celkově má člověk přehled o manévrovacím prostoru. Svůj diář si řeším sám a jsou dny, kdy nad řešením termínů strávím i hodiny!

Jsi ze Slezska. Do Prahy ses dostal až s Ježkárnou?

Ano, je to tak, Ježkárna pro mě byla branou do Prahy. Nejdříve jsem dělal průmyslovku u nás ve Frýdku-Místku, ale tak nějak během studia už jsem začal tušit, že tohle nebude ta cesta. Studium jsem na průmce dokončil, po maturitě jsem ovšem nabral směr Ježkárna. V mém okolí znělo poměrně dost hlasů, ať to nedělám, že muzikou je dnes těžké se uživit a že je to nejisté povolání a bla bla bla... Pamatuju si, že mi to dokonce jedna paní profesorka rozmlouvala, ať jdu na vysokou školu, že muzika určitě nebude to pravé... (smích).

V Praze jsi zůstal natrvalo? Nebo stále „pendluješ“? Dnes s Pendolinem ani Ostrava není tak daleko a navíc všichni známe případy, jako je Marie Rottrová či Věra Špinarová, které i přes úspěchy v popu zůstaly svému kraji věrné.

Trvalé bydliště mám stále ve Frýdku-Místku, ale času teď trávím víc v Praze a na cestách vůbec. Pro většinu projektů, ve kterých působím, je Praha výchozím bodem. Jednou z výhod Prahy je, že do řady velkých českých měst je to do všech stran relativně blízko a v dobré dojezdové vzdálenosti, což člověk ocení hlavně při návratech z koncertů. Doma jsem ale ve Frýdku-Místku.

Zpět k té paní profesorce. Přesvědčení, že se muzikou nedá u nás uživit, je docela časté. Já ale znám i muzikanty, kteří hrají poměrně menšinové žánry, ale nedělá jim to problém. Jak to bylo zpočátku u tebe? Živil ses i něčím jiným?

Když pominu studentské brigády, tak jsem se ničím jiným než hudbou neživil. Samozřejmě jsem měl taky pochybnosti, ale touha byla silnější a šel jsem do toho dost po hlavě, nepřipouštěl jsem si, že by to nemělo klapnout. Tím, že mám široký žánrový i nástrojový záběr, to bylo možná snazší, ale i tak sleduju, že kdo chce, dostatek hraní si vždy najde. Taková zajímavost, v roce je několik termínů, ve kterém jednoduše neseženeš volného muzikanta. Všichni někde hrají fesťáky, firemky, soukromé akce, svatby... Prostě záskok neseženeš, i kdyby ses zbláznil!

Tvoje první kapela byli jazz-funkoví Behind the Door ? Co způsobilo, že jsi začal nabalovat další a nezůstal třeba jen tam?

Když pominu už zmíněné působení ve folklorním souboru Ostravička a v orchestru Šuba Duba Dand, tak Behind the Door byla skutečně první kapela, u jejíž zrodu jsem stál jako „otec zakladatel“. S BTD vystupujeme dodnes, letos slavíme patnácté výročí existence kapely a je zajímavé, jakými směry se ubraly hudební cesty ostatních členů, protože např. basák Lukáš Čunta hraje v Čechomoru, bubeník Matěj Drabina už léta doprovází Davida Stypku v kapele Bandjeez, ostatní členové jsou absolventi hudebních akademií a působí v mnoha zajímavých formacích... a i přes to všechno máme čas a chuť dále působit! Přijde mi to jako takový malý zázrak. Jinak já měl vždy rád širokou škálu hudebních stylů a líbilo se mi využívání dechů i v jiných stylech než byl jazz. To pravé nabalování začalo asi až s příchodem do Prahy, kde se mi otevřely široké možnosti působení a taky jsem se setkal s ohromným množstvím muziky, o které jsem do té chvíle neměl ani páru.

Například?

Mnoho hráčů na saxofon, nemíval jsem předtím žádné velké vzory. Až tady jsem získal ponětí a mistrech jako Michael Brecker, Bob Mintzer, Bob Berg a mnoho dalších. Nebo fusion! To pro mě bylo něco nového. Taky se mi trošku otevřely oči, co se týče nahlížení na pop. Dřív jsem si myslel, že budu za exota a trošku jsem si říkal, jestli se za pop nebudu stydět, opak byl ale pravdou. Pochopil jsem, že hudba je jedna a je na každém, za jaký konec ji uchopí. Dále mě dost inspirovala samotná konkurence mezi ostatními studenty, třeba staršími než jsem byl já. Když jsem šel po chodbě a slyšel, co za zvuky jde ze tříd Ježkárny, připadal jsem si jako v Jiříkově vidění, nebo spíš slyšení! Hóóódněkrát jsem si říkal, co tady vlastně dělám (smích).


Aktuálně tvůj největší idol? Nebo třeba největší zážitek z poslední doby?

Musím se přiznat, že mám teď posluchačsky slabší období a spíš se takhle na podzim vracím ke starým dobrým klasikám, které mě doprovázejí už delší dobu. U saxofonistů teď dost poslouchám Stana Getze nebo oblíbeného Michaela Breckera, z kapel a interpretů bych asi vypíchl Quincyho Jonese a Steely Dan. Ty bych hrozně rád někdy viděl naživo, ale z autorské dvojice už bohužel zůstal jen Donald Fagen, tak snad mi někdy vyjde aspoň jeho koncert. Z klasické hudby je to Arvo Pärt, jeho hudba je magická, jak stvořená pro (nejen) tohle roční období. No a z českých interpretů jsou to JAR, Priessnitz a Vlasta Redl.

Podle čeho si vybíráš nástroje, a jak jsi přišel k těm svým současným? Třeba tenor Selmer už je dost top liga...

Takový první impuls byl vždy ten, že jsem se pídil po tom, na co hrají nebo hráli mí oblíbenci, protože tam jsem se většinou potkal se zvukovým ideálem, kterému jsem se chtěl třeba i přiblížit. V absolutní většině případů se mi pak při osobním setkání s těmito nástroji potvrdilo, že jsou to opravdu skvělé kusy, nebo možná spíš řady a modely. Pamatuju si, jaká to byla euforie, když jsem si poprvé, tak trochu natajno, zahrál na Selmer Mark VI. jednoho mého bývalého profesora! Tak skvělý nástroj jsem v ruce nikdy nedržel! Jako by mi narostla křídla, jako bych už všechno znal a uměl, ta hra mi šla prostě sama... Tak inspirativní kus to byl! No a tak jsem si řekl, že takový nástroj prostě jednou musím mít. Těch nástrojů vlastním hodně, takže se asi nejde úplně rozepsat o všech. Některé jsem si vyseděl u inzerátů, některé jsem si přivezl ze zahraničí, některé jsem koupil v hodně špatném stavu a nechal zrenovovat, některé jsem pořídil zase v podstatě nové.

Máš mezi nimi nějakého svého oblíbence?

No tak tenor je miláček, splněný sen, ten je asi nejvymazlenější i co se týče ostatního příslušenství. Taková perlička, hraju už 11 let (!!!) na jeden plátek, plastový Legere. Pro mnohé kolegy kacířství, nechápou, jak je to možné, někteří si dokonce myslí, že si z nich dělám šoufky, prostě pro mnohé nepředstavitelná věc. I já to nechápu, ale dokud hraje tak dobře, nemám důvod měnit. Zajímavého mám i baryka. Pochází z jedné z prvních saxofonových sérií firmy Yamaha, tuším že z osmdesátých let minulého století. Navíc na něm mám skvělou hubici Meyer z šedesátých let, kterou jsem pořídil od mého bývalého profesora, pana Jaroslava Plačka. Za zmínku asi stojí i dřevěná flétna značky Amati, kterou mám poměrně krátkou dobu a kterou sebou moc nenosím. Těchto nástrojů Amátka neudělala mnoho, pochází také z šedesátých let a je to dost raritní nástroj.

Hehe, „baryk“, to je moc hezký slovo. To jsem zatím znal jen od vinařů. Jaké ještě mají dechaři další časté slangové výrazy?

No takových výrazu je! V podstatě každý nástroj má svá specifická označení. U nástrojů, které ovládám, bych asi vypíchnul „klacek“ nebo „čúro“ u klarinetu, „fujárka“ u flétny“, „koza“ u sopran saxofonu. Další oblíbený pojem je „porno“. Týká se často hry na saxofon, která je tak moc líbivá, až to hraničí s dobrým vkusem. Myslím, že se výraz „porno“ celkově používá u přeslazených popíků. Co mě teď tak napadá, tak studnice výrazů bývá malý bubínek: céčko, esák, šroťák, virbl, rachták... osobně mám nejraději výraz „wermachťák“... další nepřeberné množství srandiček lze najít v notách. Třeba dechaři vnímají mf (mezzoforte) s humorem jako „málo foukej“. Kdyžtak nad tím přemýšlím, tohle by mohlo být krásné téma na absolventskou práci pro nějakého studenta konzervatoře.


Mezi kytarami, efekty či aparáty se dnes prosazuje móda „butiků“. Je něco takového i u dechů?

Ano, je, ale ne v České republice. Mluvím tedy teď spíš za dřeva, protože žestě jsou trošku jiná kategorie. Za nástroji se často jezdí do Německa, kde je několik opravdu velkých „butiků“ pro dřevěné dechové nástroje, kde je možnost vyzkoušet z velkého množství zajímavých kusů jak samotných nástrojů, tak i příslušenství jako např. hubice, ligatury atd. Mnoho kolegů často pořádá zájezdy právě do těchto obchodů. Auto se naplní saxofonisty a jede se zkoušet a kupovat. A po cestě se samozřejmě nemluví o ničem jiném (smích).

V „mobiliáři“ máš i dechový MIDI kontroller EWI. Jak často po něm saháš, a k čemu ho nejčastěji využíváš?

Dříve jsem ho používal často jako synťák při živých vystoupeních v Behind the Door a Balage Bandu, protože má v sobě zabudovanou banku s mnoha zajímavýma zvukama, které se dají ještě doplňovat o další banky. V současné době ho využívám zejména jako midi-kontroller při tvorbě demáčů a domácích nahrávek. Když potřebuju nahrát nějakou krkolomnější pasáž, šáhnu právě po něm, protože nejsem zdatný pianista.

I přes velké vytížení sis nedávno nahrál sólové album, kde hostují i Michal Pavlíček nebo Xavier Baumaxa. Plánuješ i sólovou dráhu, s vlastním doprovodným tělesem?

Sólové ambice jsem nikdy neměl ani nemám. Chtěl jsem na sebe upozornit autorsky a tak trochu nasměřovat portfolio i tímto směrem, protože do této chvíle jsem se etabloval hlavně jako hráč na dechové nástroje a sideman. Písně z desky vznikaly několik let bez jakékoliv koncepce, zpracovával jsem průběžně nápady, které se kupily a snažil se je posouvat dál. Písně jsem pak finalizoval jednotlivě v průběhu času a zveřejňoval je na svém facebookovém autorském blogu. No a najednou jsem měl v ruce poměrně velký počet hotových singlů. Desku jsem vydávat vůbec nechtěl, ještě tak dva měsíce před jejím vydáním jsem to v plánu neměl. Zlomová byla komunikace s firmou Warner Music, která mi nabídla distribuci desky, tak jsem si říkal, že to by mohla být fajn motivace desku dotáhnout a nějakým způsobem zastřešit, takže jsem si desku tak trochu nadělil jako dárek ke svým letošním kulatinám.


Co tě čeká v nejbližší době?

Letošní podzim je hodně intenzivní a nabitý. Všechny projekty, ve kterých působím si na letošní podzim naplánovaly turné, takže bude o zábavu opravdu postaráno. Zahájíme sérii koncertů se Sexy Dancers v Brně a Praze, s Vltavou budeme mít také několik zastávek v rámci reedičního tour k desce Marx Engels Beatles. Koncerty k výročí BSP proběhnou zejména v listopadu a s Kamilem Střihavkou už tradičně v tomto období navštívíme několik měst s akustickou podobou jeho kapely The Leaders. Čerstvě za sebou mám zahraniční vystoupení – nedávno jsem vystupoval v Bruselu a v Chicagu, a po novém roce mě čeká další krásná zkušenost a splněný sen, kdy odjedu s Českým národním symfonickým orchestrem část evropského turné s legendárním italským skladatelem Enniem Morriconem.

---
KDE HRAJE:
Behind the Door (od 2003)
BSP (od 2013)
Balage Band (od 2013)
Kamil Střihavka (od 2014)
Petr Kolář (od 2014)
Vltava (od 2014)
Kateřina Steinerová & Her Swing Boys (od 2016)
Sexy Dancers (od 2017)

KDE HRÁL:
Kamila Nyvltová (2010-2013)
Golden Big Band Prague (2013-2018)

TURNÉ, JEDNORÁZOVÁ HOSTOVÁNÍ, STUDIO:
Xindl X, Monkey Business, David Stypka & Bandjeez, Michal Pavlíček, TOP Dream Company, Daniel Landa, Eddie Stoilow, Schodiště, Burma Jones, René Rypar, Big Band Felixe Slováčka, ČNSO, Boom (!) Band , Milan Princ, Ilona Csáková, Ondřej Fencl, Markéta Procházková, Artmosféra, The Swings

NA CO HRAJE:
Sopran sax – YANAGISAWA, hubice Beechler 7S, ligatura Olegature
Alt sax – YAMAHA YAS 52, hubice Beechler S6S, ligatura Olegature
Tenor Sax – SELMER MARK VI, hubice Guardala Crescent, ligatura Olegature
Bariton Sax – YAMAHA YBS 61, hubice Meyer New York M 6, ligatura Olegature
Flétna – MURAMATSU EX, hlavice J.R.Lafin
Pikola – YAMAHA YPC 61
Altová flétna – PEARL PFA 201
Klarinet – BUFFET CRAMPON RC, hubice Morgan RM10, ligatura Olegature
Basklarinet – LEBLANC 7166 – 6352F – Leblanc
Dechový syntetizátor – EWI AKAI 4000S
Zobcové flétny YAMAHA – sopraninová, sopránová a flétna
Irské flétny

VYUČUJE NĚKDE:
Církevní husitská základní umělecká škola Harmonie, o.p.s. Bílá 1, 160 00 Praha 6-Dejvice

Sexy Dancers
S Kamilem Střhavkou
Jako člen kapely Vltava