Chinaski: dobrovolnou obětí industrializace, ke které by nemuselo docházet? Zdroj: BrainZone

Labyrint světa a ráj hudby aneb kdo je tady továrník?

Ačkoli jsem sám nikdy nebyl členem žádného úspěšného hudebního projektu, zdá se mi na hlavu postavená rétorika některých promotérů, případně manažerů, kteří jsou schopní říkat věty jako: „Pro export kapely musíte mít plán alespoň na pár let dopředu s tím, co budete dělat.“ Například zde.

Takové uvažování se pohybuje za hranicí chápání hudby jako umění, a nachází se v oblasti hudby jakožto produktu. Výše uvedená rétorika mi připomíná vývojový proces automobilek, které nám nabízejí výrobky reálně vyvinuté už před několika lety.

Je důležité se ptát: je hudba produkt jako například auto?

Odpověď je jednoduchá. Hudba takovým produktem může, ale nemusí být. Je to zřejmé již z intuitivního používání označení ‚hudební průmysl‘, což je pojem, který se asi vyvinul z pejorativního označení ‚kulturní průmysl‘ Theodora Adorna a Maxe Horkheimera.

Intuitivně dokážeme rozlišit hudbu na ‚průmyslovou‘ a ‚neprůmyslovou‘. Jsou samozřejmě počiny, u kterých se zasekneme, ale to není v tuto chvíli příliš podstatné. Obé má přirozené právo na existenci. Obé má právo na svou cestu k posluchačům.

Problém je to, že z logiky promotérů nepřímo vyplývá, že prostě není možné exportovat hudbu ne-průmyslovou.

Neříkám tím, že by kapely neměly mít manažera, nebo že by neměly mít plány, sny a vize. Jsem zastáncem toho, že kapely by měly mít někoho, kdo jim poskytne alespoň trochu klidu na hudbu.
Říkám tím to, že by kapely neměly být zajaty v osvícensko-modernistické tradici myšlení, kde se životní pouť (ať už jednotlivce nebo kapely) podobá bloudění labyrintem, jehož stěny vybudoval kulturní průmysl, a jimž laskavě promotéři a manažeři odvíjejí z rudého klubka nit, díky které se dostanou z labyrintu na denní světlo – na výsluní úspěchu.

„Kontrolování dějin (ale spíše uzavření dějin, skoncování s tím, co je neočekávané a nedá se předvídat, nahrazení vývoje dispečerskou manipulací) bylo největší posedlostí a současně i nejméně realistickým snem moderní civilizace,“ říká Zygmunt Bauman v knize Humanitní vědec v postmoderním světě z roku 2006.

Nebylo by to krásné, kdyby se i promotéři sami na chvíli zastavili, a aktualizovali svá teoretická východiska, která jsou už desítky let passé? Cožpak není dost dobře vidět, kam nás někdy modernita s ležérní brutalitou zavedla?

Je třeba přizpůsobit optiku. Kulturní průmysl nechť nestaví labyrinty, které ve skutečnosti existují jen samy kvůli sobě. Kvůli redistribuci bohatství.

Snad jste se příliš nezasnili, je to samozřejmě jen další utopie. Ve skutečnosti jen horuji za to, abychom měli na paměti, že tyto labyrinty nejsou opravdové, a pokud se rozhodneme jejich hradby posilovat, tak abychom alespoň tušili co tím můžeme způsobovat.

Jaká jiná metafora než labyrint by se hodila? Jsou snad jen tekuté písky pouště, ve které není špatných odboček, jak píše Zygmunt Bauman?

Odpověď není tak důležitá. Důležité je, abychom si uvědomili, že promotéři a manažeři kvůli svým labyrintům možná nevědomky sami industrializují hudbu, která industriální být nechce. Nemůže. A tím pro ne-průmyslové hudebníky staví bariéry v kontaktu se snad čím dál tím vzácnějšíma nastavenýma ušima a srdci posluchačů.

P.S. Zkuste si do zde nastíněného schématu dosadit například naše tak často kritizované mainstreamové kapely. Chinaski. Kryštof. Nejsou vlastně jen více či méně dobrovolnou obětí industrializace, ke které by nemuselo docházet?