Ptakustik, zdroj: Facebook skupiny

Ptakustik: Abychom si dobře zahráli, musíme se pohádat

Ptakustik, neboli Tomáš Ptáček, přijel 1. listopadu odehrát koncert do pražského Rock Café. Vypravila jsem se tam, protože jsem nazpaměť znala jeho debutové CD. To jsem původně koupila kvůli krásné grafice od Johany Ficové, příjemně mě ovšem překvapil i jeho obsah. Ptakustik, dřívější frontman skupiny Punkhart, své punkové srdce přetavil do kytarového písničkářství, přidal pop-rockové aranžmá, skvělé vokály a promyšlenou práci s looperem. Z Rožnova pod Radhoštěm s sebou přivezl sehranou partu ostravských muzikantů, včetně Pavla Sotoniaka (dvorního klávesisty Davida Stypky), kytaristy Ondřeje Černého, bicmena Jana Krompolce ml., vokalisty Svatopluka Tuleje a basáka Jakuba Krajíčka.

Tomáši, co aktuálně chystáte?

No, letos jsme nějak ve všem zůstali ve fázi plánování. Říká se, že by člověk měl mít plán na všechno co dělá, tak se toho držíme a směle plánujeme dál (smích). Na tuto zimu chystáme takový větší singl, který bychom chtěli příští rok na jaře vypustit na světlo světa. Bude to velké. Neuvěřitelně se těším a jsem hrozně zvědavý, kterým směrem se celá tahle sranda vyvine. Prozradím, že je to jedna z nejstarších Ptakustik písní, ale konkrétnější nebudu. Chci nad tím vším totiž zachovat určitý „tajemný závoj“...

S kým na natáčení singlu spolupracujete, máte i promyšlený klip?

Měli bychom natáčet v prosinci až lednu, ale s kým, to si ještě nechám pro sebe. Nicméně jsem už teď nadšený, protože na tom s námi bude dělat „velký“ producent. O to víc mě to těší, protože takoví lidé si můžou vybrat, s kým budou spolupracovat a s kým nikoliv. A klip? Jednoznačně. Nějaké nápady mám, ale uvidíme, jestli se v tomto případě budou hodit, nebo ne. Nicméně k takové velké události je klip už základním vybavením propagace písně jako takové, takže pohyblivé obrázky určitě.

Bude na vydání singlu navazovat nějaká koncertní šňůra, nebo aspoň provázek?

To ještě uvidíme. Nebudeme to asi dělat formou šňůry či provázku. Kapela by měla hlavně hrát. Od toho je to kapela. Takže s radostí přijmeme všechny nabídky, které přijdou, pokud to bude možné.


Dřív jsi hrál svoje songy sám, třeba jen s kytarou a looperem. Kdy ses rozhodl, že postavíš celý band? A jak se ti teď s tvými muzikanty hraje?

Rozhodnutí postavit kolem looperu celou kapelu vlastně nebylo moje, ale kytaristy Ondry Černého. Kdysi jsem se účastnil soutěže kapel, jako jednotlivec, což už samo o sobě moc nedává smysl (smích), ale takhle to mám přesně nejraději. Skončil jsem z více než čtyř stovek přihlášených kapel na úžasném druhém místě a jednou z odměn za mé snažení bylo i natáčení v ostravském studiu, kde za čudlíky seděl Ondra. Udělali jsme jednu věc. Po nějakém čase jsme udělali další, song 10.000 výmluv, a právě tehdy Ondra přišel s nápadem, že to zkusíme zahrát kapelně. Domluvil lidi a první zkouška proběhla na jaře před dvěma lety. Tehdy jsem z toho byl dost rozpačitý a úplně se mi do toho nechtělo. Nicméně ty moje kotlíkářské balalajky chytly druhý dech a s kapelou to začalo šlapat. Čím víc jsme hráli, tím lepší to bylo. Dneska je to tak, že už na sólová vystoupení kývnu jen velmi výjimečně. Sám už vlastně hrát ani nechci. S klukama se hraje skvěle. Jsou to neuvěřitelní profíci, což je obrovská výhoda. Celý život se potkávají v různých hudebních tělesech, proto jsou skvěle sehraní, a taky jsou všichni podobní šílenci a blázni. Nemohlo to dopadnout lépe.

A jak se hraje jim s tebou?

Popravdě nevím, jak na to odpovědět. Jak jsem už zmínil, všichni kluci, kteří se mnou hrají, jsou neuvěřitelní profíci, kteří dokážou zahrát úplně cokoliv. Kromě hraní v Ptakustik mají také jiné projekty, a to velmi dobré. Proto mě těší, že se mnou sdílí pódium, i když si tím nevydělají moc peněz, přestože jsem vlastně asi největší blázen z nich a kolikrát je se mnou těžké vydržet. Když si tedy dám jedna a jedna dohromady, vychází mi, že pokud by byli nespokojeni, odešli by a nehráli by se mnou. Jenže tady pořád jsou, což by mohlo znamenat, že věří v to, v co věřím já. A není nic hezčího než to, když hraješ po boku někoho, kdo v tebe věří...

Jak zvládáš skloubit práci a malé dítko?

Nezvládám. Nebýt mé ženy a její úžasné maminky, tak bych to nedával. Trávím čas třemi věcmi. Rodina + práce + Ptakustik. Náš malý Tomík je neuvěřitelně živé dítko, což má asi po mně. A to je moc dobře (smích). Nicméně bych rád řekl, že právě on je to nejlepší, co se mi kdy v životě povedlo. A tak se k tomu snažím přistupovat. Kdykoliv můžu, jsem s ním a hrajeme si, a to je ten nejlépe strávený čas.


Který song ti běží hlavou právě dneska?

Zapeklitá otázka, na kterou zrovna nedokážu odpovědět. Poslouchám všechny možné žánry, asi dost podle nálady. Baví mě všechno, co je melodické, nehledě na žánr. Můj playlist na Spotify je plný všeho možného. Když objevím nějakou novou písničku, která se mi zdá super, jsem schopen ji poslouchat i osmdesátkrát denně a rozesílám to klukům do kapely a oni z toho mají určitě obrovskou radost.

Texty si píšeš sám, nebo se na nich podílí někdo z kapely?

Ano, všechny, a někdy je těžké je přes kluky přetlačit. Nejsem to jen já, jednotlivec + kapela, i když by se to mohlo na první pohled zdát. Dohodli jsme se, že budeme fungovat jako celek, takže názor každého má stejnou váhu. A musím říct, že někdy za myšlenky ve svých textech, které nejsou na první poslech zřejmé, musím dost bojovat (smích).

O čem bude příští věc, kterou píšeš?

O štěstí a jeho hledání. Rád si tak nějak „filozofuju“ a přemýšlím, když mám čas a chuť. Rád se zabývám velkými myšlenkami velkých i malých myslitelů.

Jak se udržuješ v pohodě, máš nějaké ptačí rituály?

V tomhle je neuvěřitelně důležitá role mé ženy. I když na koncerty nejezdí příliš často, je pro mě neuvěřitelně motivující vědět, že mě podporuje. Abych byl v pohodě, musí všechno šlapat na všech frontách. Ale to není žádný rituál. Každopádně na jednom z koncertů nám strašně moc pomohlo, když jsme se s klukama po cestě tam pohádali. Od té doby si děláme srandu, že se musíme pohádat, abychom si dobře zahráli. Jinak mám před koncertem takovou píseň, většinou ji zpívám v dodávce, ale protože ta píseň má vlastně jen dvě věty a ty jsou neuvěřitelně chytlavé, zpíváme to všichni. Vzniklo to jako parodie na některé z reakcí kytaristy Ondřeje a už se to s námi se všemi veze. To, co se koncertů týče, rituál jednoznačně je. Ale jsem hrozný trémista. Říká se, že tréma je jen projevem strachu z nedostatečné přípravy, nebo tak nějak, ale není to pravda. Můžeš být sebevětší profesionál, mít natrénováno tisíckrát víc než ostatní, ale pořád o sobě můžeš mít pochybnosti.

Tagy: