Sterling by MusicMan JP150 NB: pohádka tisíce a jedné stupnice

Byl to John Petrucci, kdo Music Many zpopularizoval. Jeho kapela mi přijde přeceňovaná, u jeho JP150 Neptune Blue by mě to ani nenapadlo. Naopak jsem měl vážný problém z hudebnin odejít a nezadlužit se.

Nestává se mi, že bych u prodavačů hudebnin zkušebními riffy vzbudil větší pozornost. Mívají toho hodně naposloucháno. Až v nejmenovaným hradeckým kšeftu si ke mně jeden přisedl. Samozřejmě mohlo jít o obchodní taktiku. Jak by řekli Kumštýři: „Doba je zlá a hrdostí si chleba nenamažeš.“ Ale když mi tvrdil, že sám by si Sterling by Music Man JP150 Neptune Blue vybral, věřím mu. Jakkoliv si jindy jsem celkem jistej, že záleží jedině na tom, co kdo umí, přiznávám, že aspoň můj materiál díky tomuhle MM dostal o několik řádů víc koulí. A to moje podezřívavost vůči kytarám na baterky hraničí s paranoiou.

Už ten plochý a ve spojení s tělem dokonale vodivý krk je jak z pohádky tisíce a jedné stupnice. Stálo mě hodně přemáhání z něj spustit prsty. Nádherný hmatník, jemně obroušený pražce, nehybné ladění – zkrátka nic, co by člověku blblo hlavu nebo mu stále v cestě za zaručeným prstolamem. K tomu vpravdě univerzální snímače „nebe, peklo, ráj“. Dokonale vystihnou jak nebeské akustické polohy, řízný hard rock i ten nejzrůdnější Mordor. Zvlášť když ťuknete do přepínače – volume. Tím nerozepnete snímače ani nenahodíte piezo, ale spustíte napájení aktivních snímačů. To udělá dost zla, obzvlášť ve spojení s tříkanálovou palicí Hughes-Kettner a oranžovým reprákem. Trochu zvykat jsem si musel na přeci jen ne úplně ergonomickej horizontální třípolohovej switch, ale to je tak všechno, co týhle kytaře můžu vytknout.

Zatrnulo mi jedině při vzpomínce na Matrix a Morfeovo „… a proměnit v lidské bytosti – v tohle (12V baterie)“. Sterling by Music Man JP150 Neptune Blue přizpůsobil Matrix vrcholu jejich kytarového umění. Záměrně říkám jejich, protože ve spoustě ohledech myslí za nás a gumují chyby ještě předtím, než k nim vůbec dojde.