BaCh vs. Epiphone – Les Paul


Stylizace loga bachovského Les Paula má s originál Gibsonem společného ještě méně než Epiphone. Nebyl jsem si ale jistý, jestli to platí i pro celé nástroje. Proto jsem dal opomíjené značce největší možnou šanci. Proti Epiphonu Les Paul Standard EB jsem postavil o pět tisíc dražší kus z nejvyšší nástrojové řady, žíhaný BGL HBB.

Ve srovnání s Epiphonem BGL HBB působí ve všech ohledech robustněji. Bohužel masivnější korpus neznamená a priori víc volume a sustainu. V tomhle BaCh klame tělem. Výšky a středy byly sice výraznější než bývá u epin zvykem, o to menší byl však podíl basů, což by mohla srovnat výměna snímačů. Horší je, že nástroj slaběji rezonuje. Naproti tomu zvuk epiny je standard se vším všudy, tedy i lehkým huhňáním.

U bachovské mechaniky mám výhrady k přepínači, který se k imitování Randyho Rhoadse zrovna nehodil. Požitek jsem neměl ani z krku a hmatníku. Na rozdíl od epiny se strunami proklatě nízko BaCh sice měl správně seřízený dohmat, výrobce však pražcům věnoval pozornost pouze do té míry, aby hraní na ně nepřipomínalo galeje. U takto luxusně vyhlížejícího nástroje to zamrzí. Zato Epiphone Les Paul Standard byl pohodlný jak vychozený pantofle.

Co do ovládání, jsou to tři poťáky proti čtyřem a tady méně tuplem neznamená více. Epiphone se držel předlohy a separé ovládání každého hambince. BaChův pokus Gibsona přechytračit společnou clonou pro oba snímače mi vychází jako laciná póza, která opět hratelnost spíš ubíjí.

Podtrženo, sečteno, po zvukové stránce jsou na tom oba nástroje v podstatě stejně. Jak ale dojde na hráčský komfort, tak Epiphone BaCha utáhne na vařený nudli. Těžkou kejtru, která se neodvděčí odpovídajícím zvukem, navíc s tuctovým hmatníkem, tutově v gearu nechcete, i kdyby vypadala sebelíp.