Epiphone Les Paul Ultra III: kytara pro Láďu Hrušku

Má aktivní i pasivní snímače, USB a integrovanou ladičku. Je to Godin, je to Cortka? Ne, je to Epiphone! Konkrétně model Les Paul Ultra III, který dokazuje, že fascinace Gibsona vědeckou fantastikou je staršího data.

Epiphone byl vždycky jiný výraz pro cenově dostupné, jednoduché a přitom solidní nářadí. Nicméně i ten zdá se poznamenala Gibsonova záliba v robotizaci, soudě podle modelu Les Paul Ultra-III. Neznám sice kytaristu, který by neskočil po každé možnosti obohatit si výrazový rejstřík. Mnoho bych ale nedal za to, že právě tahle epina právem zůstane na ocet.

Nejspíš jsem hmátl po horším kusu. Přepínač totiž občas vynechával a také tělo se chvělo, řekněme, zdrženlivěji. Nicméně dohmat byl obstojný a stejně tak pasivy snímaný zvuk s poměrně štědrým podílem výšek a středů. Skutečný průser nastal, jak jsem si začal hrát s třetím akustickým snímačem Shadow NanoMag, který byl doslova na (devítivoltové) baterky. Ovládání výšek, středů a basů na rubu kytary se jako USB vstup hodí jedině do studia.


Živá show Shadow NanoMag rázem mění na téměř nepoužitelnou absurditu. Také ladička v boku kobylího hambáče jasně spadá mezi vylepšení, o která se nikdo neprosil. Ladit a přitom si clonit je krystalicky čirý nonsens.

Do tradicionalisty mám sice daleko, ale inovace pro inovace rozčilují i mě. Přitom bez těchto vychytávek jde o solidní dřevo, které padne do ruky jako ulité a jeho zvuk postrádá u Epiphonů tak častý rozostřený vocas. Cena je vzhledem k výstroji sice spočítaná férově, a přesto ji lze stěží obhájit. Koupit o pětku levnějšího Epiphona, dokoupit ladičku a instalovat piezo – výsledek by vyšel na stejný prachy, a přece by měl vyšší užitnou hodnotu.