Ne, ten zpěv není falešně! Ilustrační foto: Luba Mrkvica

Když ego mluví místo uší

Nedávno jsem slyšel jednoho hudebníka prohlásit: „Ne, ten zpěv rozhodně falešně není.“ Banálnější příběh ani nelze vymyslet, ale přesto mě donutil k zamyšlení. Ne svým obsahem, ale okolnostmi. Bylo to totiž snad poprvé v životě, co jsem to slyšel muzikanta vyslovit s jistotou a rozhodností jako odpověď na opačný názor.

Ano, už jsem to párkrát slyšel od zvukaře, od náruživého posluchače, ale vlastně nikdy od nikoho, kdo by měl „hráčské ambice“ v konfrontaci s někým, kdo tvrdí opak. Nikdy za více než dekádu, kterou se pohybuji mezi muzikanty. Pokaždé jen varianty, které nechávají prostor pro různé výklady v duchu „může to být trochu jeté, ale na to, že to je živák...“ apod. To stejné lze říct o držení tempa a rytmické přesnosti.

Troufnu si tvrdit, že moje zkušenosti nejsou nijak výjimečné. Na obrovské množství prohlášení „je to falešně“ připadne jen miniaturní zlomek „rozhodně není“ v odpovědi. A nemyslím si, že by odpověď byla v tom, že je tak málo věcí, co ladí, ale spíše v křehkém, ale hladovém hudebnickém egu. Ono totiž takovým „je to falešně“ člověk nemluví jen o hudbě, co zrovna poslouchá, ale taky o svém sluchu (a co je lepším ukazatelem vrozeného nadání?).

Říká tím, zda nějaký výkon stačí nebo nestačí jeho sluchu a talentu. A u toho obhajujícího tvrzení si lze velice snadno představit odpověď v duchu: „Ty to tam asi neslyšíš, ale pro můj sluch to teda falešné je.“ A ruku na srdce: Kdo z vás, co to s hudbou myslíte skutečně vážně, nemáte nikdy nejmenší pochyby o svém nadání? Osobně občas pochybuju o všem a tak abstraktní a subjektivní věc, jako je hudební nadání, rozhodně není výjimkou.

Další problém je, že není v lidských silách dosáhnout absolutní přesnosti ani rytmicky, ani intonačně. Vždy je to jen o tom, jak přesně měříme. S dostatečně přesným měřením bychom asi došli k tomu, že nikdy nic, co bylo nahráno živě bez digitálních úprav, nebylo dokonale přesné, co se ladění týče. Tady je ale čas na tu nejpodstatnější otázku. Záleží na tom?

Bavíme se o hudbě. O umění. Co si definovat přesnost nikoli fyzikálně, ale jen podle toho, zda je to dost přesné na to, aby to nekazilo dojem, náladu a hudební sdělení pro drtivou většinu posluchačů? Taková přesnost už nejenže možná je, ale jsou jí plná rádia, alba, a s trochou štěstí občas i kluby.

Celá situace připomíná císařovy nové šaty. Akorát nám nehrozí označení za hloupého, ale za hluchého a bez talentu. V obou případech však mnohdy nespravedlivě. Pokud neříkáme narovinu, že našim uším vyhovuje, co v podání kolegů slyšíme, můžeme si sice uchránit to svoje vlastní ego, ale zároveň tím necháme tepat do svých spoluhráčů.

Kvůli tomu už stojí za to sebrat trochu odvahy. Nemusíme zrovna doprovázet Palo Haberu, abychom mohli být týmovými hráči.

Tagy: