Frontman šmíruje u Filipa Šelemberka

Tzv. keltská hudba je na české scéně velmi dobře usazena a přijímána. O jejím „tažném“ nástroji, flétnách, píše kytarista, zpěvák a flétnista Filip Šelemberk.

Na čem právě pracuji?

Momentálně mě nejvíc zaměstnává můj hlavní projekt, kterému se věnuji už více jak 12 let – celt-folk-rocková Isara. Poslední sezóna byla vynikající – odehráli jsme bezmála 60 koncertů, zúčastnili se několika soutěží a vydali druhé studiové CD „Láska, moře, smrt … a Jamie“. Nahrávali jsme ho ve studiu Sound24 u Pepy Balcara, který je náš dlouholetý kamarád a dává nám ve studiu volnost i čas vymýšlet si a zkoušet. Finální mix a mastering se dělal v Another Sound u Karla Dřínka. Jsme moc rádi, že si na nás tenhle špičkový zvukař a profesionál udělal čas. Spolupracovat s ním je obrovská radost a zkušenost k nezaplacení. CD jsme pokřtili v říjnu 2017 a podle prvních reakcí a recenzí se líbí. Hodně jsme si dali záležet na zvuku, náladě i aranžích. Rozhodně nejde o „konzervu“ koncertních verzí písní. U každé z nich jsme vymysleli nějaké vychytávky navíc – vrstvená sóla, nové nástroje, které na koncertech nezazní, překopané vokály. Celkově jsme se snažili o spojení starých tradičních písní s modernějším zvukem. Letošní sezóna vypadá taky hodně slibně. Zatím je v plánu přes 40 koncertů a o dalších se jedná – za všechny festivaly např. Okolo Třeboně, Skotsko v Kostelíku, Prázdniny v Telči nebo Skotské hry na zámku Sychrov. Na naši domovskou scénu Na scestí se nám letos podařilo pozvat například Romana Dragouna (17. 5.) a chystáme už devátý ročník festivalu Isarafest (3. 6.).

Druhý projekt je kapela Sona, která hraje tradiční irské lidovky. Jde v podstatě o obnovu kapely Le hAnam – po 4 letech se bývalí členové rozhodli obnovit činnost a já měl tu čest, že mi nabídli post flétnisty. Je to výzva a pro mě velká motivace pracovat na tradičním flétnovém repertoáru a technice. Máme za sebou pár prvních koncertů a reakce jsou pozitivní. Pracujeme na novém repertoáru a rádi bychom byli na místní tradové scéně víc slyšet.

Mé vybavení?

Vzhledem k tomu, že se pohybuji na tradové scéně, je to v mém případě spíš o akustických nástrojích bez velkých vychytávek.

Za svůj hlavní nástroj počítám irské flétny a píšťaly. Hraju na irskou příčnou flétnu od francouzské flétnařky Solen Lesouef. Jde o klasický ebenový nástroj bez klapek. Narazil jsem na něj náhodou na internetu a trochu zariskoval a koupil naslepo. Ale nelituji. Láska na první poslech. Píšťal mám celou řadu – jednak proto, že irské píšťaly neumožňují hrát některé půltóny a tím pádem potřebuji různá ladění a potom kvůli charakteru zvuku. Ve sbírce mám například laditelné hliníkové píšťaly Chieftain od Phila Hardyho – hodně hlasité a agresivní, s velmi výrazným dechem ve zvuku (tóniny Low D, Low F, A, D). Nejnovější kousky jsou od britského výrobce jménem Phil Bleazey. Jde o ebenové laditelné píšťaly s hodně jasným a

čistým zvukem, který skoro připomíná klasickou zobcovou flétnu (tóniny Low G, Bb a C) . Líbí se mi jejich zvuk hlavně v druhé oktávě. Poslední píšťala je vysoké D od angličana Tonyho Dixona. Jde o zajímavý kousek s plastovou hlavou a masivním mosazným tělem. Vybral jsem si ji osobně v Galway a pořád mě baví její čistý vysoký tón.

Moje dvě akustické kytary jsou od pražského kytaráře Petra Procházky. Starší model je Grand Concert – polomasiv s cedrovou přední deskou. Tu jsem si před lety nechal stavět na míru a má hodně pohodlný krk s nízkým profilem. U téhle kytary plánuji výměnu ozvučení, takže je momentálně v roli domácího záložníka. Druhá kytara, kterou teď hlavně používám, je celomasivní dreadnought s přední deskou z šumavského smrku. Neuvěřitelně lehká a s nádherným akustickým zvukem. Snímač Shadow DoublePlay – kombinace pieza NanoFlex a magnetu NanoMag. Akustickou kytaru na koncertě zapojuji do multiefektu Zoom G3, na kterém mám nastavený equalizér a jinak jej používám jako ladičku a v některých písních i Delay, Reverb a Compressor. Žádné zkreslení. A potom už zbývá jen akustické kombo Schertler JAM 100, které mám na scéně jako odposlech kytary. Tu si do odposlechové linky pro zpěv a flétnu nenechávám pouštět.

Nedávno jsem si udělal radost a koupil elektrickou kytaru PRS Zach Myers. Zatím jen na domácí trénování a jamování. Prozatím ji zapojuji přes multiefekt Zoom G5 do komba Schertler JAM 100, ale rád bych si pořídil nějaké menší lampové kombo. Není to ale nic, co bych momentálně využil v nějakém projektu.

A poslední nástroj je stage piano Yamaha P105, které jsem pořizoval kvůli nahrávání posledního CD. Máme v plánu ho začít využívat i na koncertech, ale to je hudba budoucnosti.

Oblíbený kousek?

Těžká volba. Asi bych vybíral mezi irskou příčnou flétnou od Solen Lesouef a akustickou kytarou dreadnought od Petra Procházky.


Nejhorší nástroj, co jsem držel v ruce?

Asi banjo. (smích) Ne, ale vážně. Rukou mi prošla spousta nástrojů. Asi nedokážu vybrat nejhorší. Pokud chcete začít s irskou píšťalou, vyhněte se jakýmkoliv píšťalám za pár korun. Zvuk i ladění je v 99 % případů děs a hrůza. Za nějakých 1 500 až 2 500 Kč se dají přímo od výrobce koupit píšťaly, které jsou o x tříd výš. Opravdové hudební nástroje a ne hračky pro turisty.

Co bych si rád pořídil do sbírky?

Nedávno jsem zkoušel píšťaly od skotského výrobce Alba Whistles. Asi neodolám a časem pořídím si nové vysoké C a D. Mají hezky vyváženou hlasitost první a druhé oktávy, dobré ladění a příjemně nadrzlý tón. Z příčných fléten by mě hodně lákala flétna od Patricka Olwella, ale to je zatím nedostižná meta. Docela vážně přemýšlím o možnostech využití vokálního efektového procesoru na zvuk flétny, ale zatím jsem ve stádiu zkoumání a hledání.

Nejhorší muzikantský zlozvyk?

Neskromnost. Asi za nejhorší pouvažuji to, když si o sobě muzikant myslí, že je nejlepší a že už se nemá co učit. Bez ohledu na nástroj, žánr, míru úspěchu – ti nejlepší jsou muzikanti, kteří hrají pro lásku k hudbě a kteří jsou ochotni na sobě pracovat, učit se, zlepšovat. Ale taky udělat prostor ostatním v kapele, nehrát pořád, necpat se dopředu. Skromnost a chuť spolupracovat je základ, bez kterého se v kapele špatně žije.

Největší hudební zážitek?

Nádherný pocit je, když se při koncertu podíváte z pódia zjistíte, že s vámi lidi zpívají vaše písně. Když jsem si toho všiml poprvé, byla to obrovská odměna.

Z hlediska diváka? Jel jsem jednou na koncert vynikajícího španělského flétnisty a dudáka Carlose Nuneze do švýcarského Sankt Gallenu. Po koncertě přišel Carlos do foyer rozdat pár podpisů a začal se s námi bavit. Když se dozvěděl, že jsme taky muzikanti a odkud jsme přijeli, vzal nás do zákulisí za kapelou a přes hodinu se s námi bavil o world-music a svých zkušenostech. Neuvěřitelné setkání s hvězdou, která koncertuje na všech kontinentech. Žádná přetvářka. Měl prostě radost, že jeho muzika motivuje a inspiruje lidi a chtěl to s námi sdílet.

A když jsem u toho Švýcarska – každý podzim jezdíme do Schaffhausenu na třídenní festival Celtic Nights, kam zvou ty nejlepší kapely ze Skotska a Irska (Flook, Kíla, Altan, Gráda, Lúnasa, Cara Dillon, Julie Fowlis a spousta dalších). Výborná příležitost vidět ty nejlepší z keltské world-music scény pěkně z blízka.

Ještě telegraficky – nezapomenutelný koncert Pink Floyd v roce 1994 na Strahově a koncert Stevena Wilsona ve Fóru Karlín v roce 2016. Je těžké vybrat jeden nejlepší zážitek, když jich je tolik.