Theodor Adorno, foto: Wikipedia

Dobrý vkus jako sémantická zkratka

Nikdy jsem se nesetkal s tím, že „dobrý (hudební) vkus“ by byl cokoliv jiného než sémantická zkratka. Tohle slovní spojení trpí stejnými nedostatky jako mnoho jiných pojmů z přirozeného jazyka, které se používají trochu jako termíny. Může se jím myslet prostá shoda názorů člověka, který se vyjadřuje, s člověkem, který je hodnocen. Situace ale může být složitější.

Historicky se na dobrý vkus můžeme podívat z pohledu objednatele/zadavatele uměleckých děl: sloužil šlechtě k odlišení od špatného vkusu neurozených. Z této doby patrně pochází i rozlišení nízké a vysoké umění.

Později se mezi patrony umění přidali bohatí měšťané, a dobrý vkus mohl mít někdo, kdo si mohl dovolit vzdělání, díky kterému mohl ocenit umělecká díla ve stejném duchu jako šlechtici. První takovou epochou je doba, kdy prosperovaly renesanční italské městské státy.

Tito zadavatelé a objednatelé byli do jisté míry zároveň kritiky. K nim se díky politickým změnám mohli, hlavně od 20. století, přidat další. Dobrý vkus si mohli obstarat nemajetní lidé, kterým se dostalo určitého vzdělání. Stačilo, a stačí, být ke vzdělání veden. Silným zdrojem tzv. dobrého vkusu pak také může být mezigenerační přenos.

Situaci dále změnila populární hudba, kdy hudbu víceméně přímo platí publikum, a o dobrém vkusu se dá mluvit spíše ve významech spjatých s hudební praxí.

Z hlediska zhotovitelů/umělců se dobrý vkus vyvíjí jinak než u zadavatelů. Hra na dobrý vkus může mít pro hudebníky několik rovin. Jednak se může jednat o intuitivní definici míry rozlišovací schopnosti hodnoceného člověka, tj. pokud řeknu, že má někdo dobrý vkus, mohu tím mít na mysli, že umí na vysoké úrovni rozlišovat specifické nuance řemesla, v jehož přilehlém sociálním světě se pohybuje. Často takového stavu mohl dosáhnout enormní praxí, ale to je jen domněnka. Označení v této podobě je ale zavádějící, rozlišovací schopnost je zde zaměněna za vkus.

Druhá rovina je hra, která může existovat v různých podobách, a za efekt mít hlavně dosažení zvýšení prodejů, zvýšení sociálního kapitálu či společenské prestiže u lidí, kterým je dobrý vkus přisuzován. A patrně existují i další roviny.

Obecný dobrý vkus existuje asi tak jako obecná dobrá chuť. Někdo prostě nebude mít rád michelinská jídla, kdyby je hodnotil v blind testu. Pokud někomu v takto hodnocené restauraci naservírují rizoto s černými lanýži a foie gras, nemusí mu to chutnat. Na druhou stranu tím neříkám, že mu automaticky chutná smažený knedlík.

Je to tak i s hudbou. A není to špatně. Někdy je záměrně efekt nadhodnocování díla vlivem značky výrobce potlačován, pro dosažení specifických efektů, například když při konkurzu do symfonického orchestru uchazeč hraje za oponou.

V mém okolí (sociální bublině, chcete-li) se s užíváním pojmu dobrý vkus setkávám pravděpodobně ve formě (pseudo)intelektuálního konstruktu, který odlišuje domnělé vzdělance od ostatních, čímž se pohybuje na hraně kulturního snobismu. Říkám pravděpodobně, protože si nejsem jist, kterou sémantickou zkratku lidé v mém okolí zrovna volí. A nejsem si jist ani tím, že to vědí oni sami.

P. S.: Poznali jste filozofa na obrázku, který je známý tím, že zrovna jeden dobrý vkus vlastnil? Pro další brouzdání ve filozofických vodách dále doporučuji např. tuto provokativní přednášku: