Rhys Braddock, foto: Tereza Kunderová

Energie z improvizace přináší spoustu síly

Nemám žádný speciální způsob, jak přistupovat k nahrávání, takže se to děje všelijak. Vycházím spíš z prostředí, kde se nahrávalo stylem lo-fi a DIY. V 80. letech tak nahrávala většina alternativních novozélandských kapel, hlavně Chris Knox (Tall Dwarfs, Toy Love) a taky The Clean.

Při tvorbě, produkci i nahrávání vždycky hledám takový moment, který ve mně vzbudí pocit, že „to je ono“. Takže se cítím spíš jako začátečník, přestože jsem studoval zvukařinu – používali jsme tehdy dvoustopý kotoučový magneťák! Takže to pro mně není jen nějaké technické cvičení, ale lekce chytání něčeho nedefinovatelného. Vím, že to může znít nabubřele, ale tak to prostě je. Skladby na našem albu Vicious Circle jsou nahrané mezi lety 2016 až 2017 v našem starém a již oplakaném studiu na Cejlu. Některé z nich jsou dokonce studiovými improvizacemi, což já prostě miluju.

Tyhle spontánní momenty jsou často mnohem lepší než ty nazkoušené a naplánované. Je úplně neuvěřitelné, uvědomit si při poslechu našich nahrávek, že se nám to s Metronome Blues podařilo zachytit – ta energie z improvizace přináší spoustu síly. Je to pro mně hrozně vzrušující, moje kapela na to ale může mít jiný názor.


Vlastně se to stalo ve Virtual Door. Poslouchal jsem jednu dlouhou improvizaci a rozhodl se z toho tři minuty vystřihnout a dohrát k tomu vokál. Kapela mě měla za blázna, ale musím říct, že mně se to prostě líbí. Nevadí mi, když je zvuk trochu chaoticky potrhaný, naopak to považuju za opravdový punk. Dost „punkových“ věcí je urputně naaranžovaných, ale já to toho prostě potřebuju mlátit! Asi trochu jako Sonic Youth.

Často si musíme naposlouchat nějakou improvizaci, a pak se to učíme! Například skladba Magpies je vlastně sedm minut z původně dvacetiminutové improvizace. Nemohl jsem ji jen tak zahodit, a nakonec je výsledek zvukově nejlepší skladba na celém albu! Lukáš v ní hraje naprosto neuvěřitelně. Připomíná mi to japonskou kaligrafii šodó, kde se mistr učí padesát let, aby pak během pár sekund stvořil veledílo.

Celá ta představa mi připadá velmi oduševnělá, a také je mi hodně blízká – je to jako když chytáte do láhve blesk, něco nehmotného. Samotná titulní skladba Vicious Circles pak vznikla spontánně, ačkoliv jsme měli jakousi volnější strukturu. Je založená na base, kterou Honza neuvěřitelným způsobem stmeluje celou skladbu – doslova „a motherfucker of a bass sound“. Tuhle linku zbožňuju, stejně jako Jamese Browna, a to jak ta kapela drží pořád jednu linku (groove), a pak to pustí… No, tam jsme ještě nedošli.


Shake Hands má dost podobnou náladu. Fuzzy basová linka a šum nad tím. Přidal jsem k tomu vrstvy vokálu, aby výsledek byl trochu uhlazenější. In The Know byla napsaná už před pár lety a moc se na ní nezměnilo. Na ní mám nejradši plný basový zvuk. Je o fenoménu „insider trading“, tedy obchodování akcií či jiných cenných papírů korporace někým, kdo o ní má neveřejné informace.

Ojedinělý track je Ex-Smiths, kde si dělám srandu z Morrisseyho. Je to dost dobrý příklad formy přesahující obsah, podle Roberta Creeleyho. Celá ta skladba zněla trochu jako The Smiths, tak jsem si přečetl Morrisseyho biografii a napsal text. Morrissey na celých padesáti stránkách lamentuje nad soudním sporem s Mikem Joycem. Bude to asi zajímat jen fanoušky The Smiths (nebo taky ne), ale je to tam.

Neocon Light je svým způsobem krautrock, zároveň monotónní i energický. Varhanní struktury jsou nabourávané drsnými kytarami. Tenhle hypnotický zvuk miluju. Závěrečný Permafrost je dost podobný track, i když pomalejší, a zase tam je ta hypnotická basová linka. O vokálech se tu dá říct, že jsou vlastně dost záměrně abstrahované. Protože mám rád The Fall a způsob, jakým Mark E. Smith přistupuje ke zpívání, trochu jsem ho napodoboval. Hlasy tam jsou jakoby nastříkané na plátně a střídavě vylézají ven a zalézají zase dovnitř. Je v tom ale i dost angažovanosti. Ta písnička je o všech virech, bakteriích a rtuti, co se uvolní do povětří, až se v Rusku rozpustí všechen permafrost. Což už se děje. A zítřek je i dnešek. Jemná atmosféra zániku jako závěrečná nota celého alba.

Překlad původního textu z angličtiny: Magdalena Neusar