Honza Kalina, foto: Martin Hošna

Honza Kalina: Jsem takovej frontman z leknutí!

Dalším hostem v Jazz Docku, kde proběhne 12. dubna narozeninová oslava Frontman.cz, bude kapelník, zpěvák, výtvarník a výborný tanečník Honza Kalina. O tom, jak se z kapelníka stal lídrem jedné ze stálic tuzemské reggae scény, se rozpovídal uprostřed Elephantour, které Zvířata právě absolvují.

Je známo, že v kapele Sto zvířat jsi od začátku nebyl frontmanem, čili tím, kdo stojí za mikrofonem a burcuje davy pod sebou.

Bavilo mě vždycky být kapelníkem, raději jsem se schovával za bicíma. Frontmanem jako takovým jsem se stal, když Petr Ostrouchov dal přednost jazzu před naší kapelou. Nevěděli jsme najednou, kdo bude stát vepředu, a udělali jsme konkurz. Přišli krásní mladí kluci, vystajlovaný, krásně zpívali. Akorát když odešli, řekli jsme si, že to holt není ono. Tenkrát Tomáš Belko řekl tu strašlivou větu, která mně změnila život: „Věřím to nejvíc stejně tobě. Nic si z toho nedělej, že jsi starej a tlustej, budeš vepředu nejlepší.“ Takže místo toho se udělal konkurz na bubeníka. Nebyla to ale žádná sranda. Trvalo půl roku, než si na tuhle změnu diváci zvykli.

Co ti na té změně přišlo nejtěžší?

Vlastně doteď jsem si úplně nezvyknul mít jen mikrofon, pořád musím něco dělat rukama. Takže mám před sebou bongy a různá chrastítka. Nebylo taky snadné zpívat písničky po Petrovi, protože hlas má níž posazenej než já, a občas ve mně byla malá dušička. Časem se to ale usadilo. Jsem takovej frontman z leknutí.

Byla to největší změna, co Zvířata zažila?

Byla to velká změna. Už je to, myslím, 12 let stará událost. Místo Petra přišli hned dva kytaristi, nový bubeník, kteří se stali pilíři kapely. Já jsem na bicí hrál spíš výtvarnicky…

Co to znamená hrát výtvarnicky na bicí?

Spíš šlo u toho dobře vypadat (smích) a nemuselo to úplně šlapat, což největší radost ze mě měli v nahrávacích studiích. Od té doby teda si píšeme s Janou písničky do huby.


K bicím ses ale vrátil v projektu Bobcats.

Je to spíš rockabilly projekt kamaráda Mrázka, který už funguje od začátku 90. let. Výborná muzika do malých prostor, jako je třeba hospoda U Vystřelenýho oka. Tady si držím svoji starou sestavu bicích a mám z toho radost.

Do jaké míry ovlivnily bicí tvůj zpěv a frázování?

Jak říkám, když si písničku napíšeš sám, podvědomě to píšeš i pro svoje tělo. Když ti ale napíše skladbu někdo jiný, abys ji zpíval a zrovna bubnoval, je to pro mě daleko větší problém. Dělám to většinou tak, že ji nacvičuji velice pomalu a rozjíždím se jako vlak. Pak si to sedne a říkám si, proč jsem s tím vůbec zápasil. Ostatně s perkusemi a bongy nedělám jen křoví, ale snažím se vymýšlet vlastní rytmus. Moc mě pomáhá, když zpívám, zároveň se pohybuju a do toho se doprovázím třeba na tamburínu.

V čem si nakonec nejvíc věříš?

Jsem průměrný zpěvák, dobrý výtvarník a vynikající tanečník.

Tanečník?

Celej život jsem tlustej, ale vždycky jsem uměl výborně tančit. Na to jsem taky sbalil svoji poslední manželku. Šla na náš vyprodaný koncert, já jsem si ji vytáhl a doslova jsem si ji vytančil.

Co nejhoršího se může stát bubeníkovi během vystoupení?

Když dojde poslední palička. To se nám stalo jednou v životě a od té doby jich vozíme celé toulce. Taky je blbý, když jsi vzadu tři metry za ostatními a neslyšíš zbytek kapely kvůli špatnýmu odposlechu. Ale to se už dlouho neděje, naštěstí jsou tu už dobří zvukaři, a to i na jakékoli městské slavnosti vína.


Jste právě na svém Elephantour. Jak jste ho pojali?

Odehráli jsme už asi osm koncertů a hrajeme 30 našich nejrychlejších písní. Moc nás to baví – mají stopáž cca okolo 2 – 3 minut, takže to pěkně odsýpá. Užívám si to i jako výtvarník – turné má vtipnou cirkusáckou tematiku. Máme dvanáct alb, skladeb hromady, čili se to snažíme hodně obměňovat playlist. Je pěkný, když oprášíme nějakou starou písničku, kterou jsme léta nehráli, a učíme se jí znovu. Objevujeme takový zaprášený kanály.

Repertoáru máte určitě dost. Nestává se vám, že máte problém s opakováním vlastních nápadů, když připravujete další desku?

Vím, že se vykrádám docela dost. Písničku si většinou připravím doma, rozepíšu ji pro všechny dechy, kytaru, basu, bicí, a během zkoušky zjistím, že už to tady bylo. To mě vadí – kdybych aspoň vykrádal jiné autory! Třeba Stinga, to bych byl pyšnej. (smích) V tomhle směru pomáhá hodně Tomáš Belko, který sice s námi nehraje, ale píše texty. Tomu, když něco zahraju, hned ví, že už to tady bylo.

Tím, že Tomáš s vámi již nehraje, vás paradoxně motivuje k větším výkonům?

Je to náš nehrající kapitán v záloze a sem tam s námi i něco zahraje. Ale jinak máš pravdu, je to náš arbitr a většinou nás natvrdo zpraží pohledem, že takhle dál ne. Zpětná vazba je dobrá. Proto trvá dýl cokoli složit, protože píšeme již sto padesátou písničku a máš svoje zaběhnuté manýry.

Když jsi říkal, že písničku rozepisuješ klukům – myslíš tím do partitur?

Zjistili jsme, že sejít se v devíti lidech ve zkušebně je problém čím dál větší. Jsou zvyklí, že jim předem dám takové výtvarné zápisy, kde nejsou osnovy, ale moje tabulky. Jelikož jsou to ostřílení muzikanti, umějí si je sami převést do svých záznamů. Čili když se sejdeme, všichni vědí, co by měli hrát, a písnička je za tři hodiny hotová. Jak už hrajeme dlouho, většinou se bičuju doma, abych vymyslel to nejlepší, co můžu, a přicházím do zkušebny s hotovou věcí. Nakonec našeho komponování přečtu text od Tomáše, všichni se začneme tlemit, a já vidím, že to funguje. Ale i tak se někdy se ale stane, že je skladba blbá a zahodíme ji.