Fredrik Janáček, foto: archív umělce

Fredrik Janáček: Vkus mám hodně old-school

Vidět ho zachmuřeného je skoro rarita, naopak patří k těm muzikantům, na které jsem snad nikdy a od nikoho neslyšel nic negativního. I když se v Čechách nenarodil, žije tu už přes čtvrt století. „Svou první basu jsem ladil jako mandolínu,“ směje se další v sérii SIDEMAN, basista Fredrik Janáček.


Všude se o tobě píše jako o „švédském baskytaristovi s českými kořeny“. Jak to vlastně bylo?

Vyrostl jsem jako „normální“ Švéd, sám se švédskou maminkou. Tatínek byl český varhaník Bedřich Janáček, který emigroval při koncertním turné do Švédska už v roce 1948. Moje česká babička žila po válce nějakou dobu ve Stockholmu, takže mluvila švédsky a já jsem s ní jako dítě mohl normálně komunikovat bez jediné znalosti češtiny. Až do dvaceti let jsem nosil příjmení Forsberg, a právě na přání mé české babičky jsem se přejmenoval po tatínkovi. S tátou jsem se vídal pravidelně, ale bohužel ne tak často, aby mě naučil česky, což jsem udělal až v dospělosti při studiu bohemistiky na univerzitě ve Švédsku.

Měl tatínek nějakou příbuzenskou vazbu na skladatele Leoše Janáčka, nebo to byla jen shoda příjmení?

Tatínkův rod pocházel z Vysočiny poblíž Chotěboře, což je na příjmení Janáček dost na západě. Janáček je spíše moravská forma příjmení Janeček, a na Moravě to není nijak neobvyklé příjmení. Takže s Leošem Janáčkem žádné příbuzenské vztahy nemám.

Sám jsi muziku začal vnímat kdy?

Měl jsem ji od dětsví stále kolem sebe, ale byla to hlavně vážná nebo sakrální hudba. Začal jsem ji ale vnímat jinak, až když mi bylo asi šest a propadl jsem rock 'n' rollu. Bylo to díky LP, které si pouštěl manželský pár, který mě hlídal: kompilace německého vydavatelství „Fontana“ s pány umělci jako byli Chuck Berry, Jerry Lee Lewis a Fats Domino. Chuck mě asi dostal nejvíc. Před asi pěti lety jsem hrabal v bedně hudebního bazaru v Chichesteru v jižní Anglii, a našel jsem tam to LP za jednu libru. Viděl jsem tu desku poprvé od roku 1972, a samozřejmě jsem si ji musel koupit.

Jak probíhá hudební výuka ve Švédsku? Jsou tam hudební školy pro začínající amatéry, a nebo se chodí jen do kurzů a k soukromým učitelům?

Když jsem vyrůstal, byla v každém městě „něco jako Liduška“, ale byly tenkrát zaměřené jen na klasické nástroje. Dnes si mohou děti vybrat i moderní nástroje. I k tomu slouží všelijaké kurzy atd., soukromí učitelé jsou spíše výjimkou. A je nutno dodat, že se z veřejných zdrojů dává daleko více peněz ve Švédsku než zde. Podpora začínajících hudebníků je tam úplně někde jinde.


Hrál jsi na něco ještě předtím než jsi vzal do ruky basu?

Začal jsem, právě v „lidušce“, jako desetiletý hrát na mandolínu, kterou jsem zdědil po dědečkovi, ale po půl roce mě to přestalo bavit. Máma se mě snažila naučit na klavír, ale to mě také nebralo. V mé třídě, tenkrát v páté, se ovšem zakládala kapela, a to na základě toho, že jeden spolužák dostal od svého strejdy elektrickou kytaru, jeho kámoš zařídil bicí soupravu a jeden týpek řekl, že také bude hrát na kytaru. Já jsem jim řekl, že potřebujou basáka. A že jsem hrával na mandolínu, a tím pádem se dokážu rychle naučit hrát na basu. Přemluvil jsem maminku, aby mi koupila hroznou korejskou baskytaru z krachujících hudebnin ve vedlejším městě, ale než jsem sehnal nějaký aparát, kapela se rozpadla. Jediný, kdo pokračoval s hraním jsem byl já. Sranda je, že první měsíce jsem ladil tu basu jako mandolínu – v kvintách místo v kvartách, než jsem tu chybu zjistil, hehe.

Jak jsi tehdy cvičil, když jsi neměl kapelu?

Já bych možná také nepokračoval, kdybychom nezaložili s jinými kamarády jinou kapelu a během pár let hudba mě úplně pohltila. Ve čtrnácti letech jsem se už začal intenzivně věnovat hraní. Furt jsem stahoval songy, linky a hrával jsem se svými nejoblíbenějšími deskami. Začal jsem také, jen pro radost, hrát na akustickou kytaru. V šestnácti jsem přidal v „Lidušce“ kontrabas, a měl jsem tam naprosto skvělého profesora, který už pár profesionálních basistů „vychoval“ – před jejich nástupem na hudební vysoké školy. V sedmnácti jsem se rozhodl dělat hudbu na sto procent, a skončil jsem s gymplem, abych každý den ráno jel na kole do hudebky a zhruba čtyři hodiny cvičil na kontrabas. Profesor, který mě velice podporoval, byl také ředitelem té školy, a měl svůj kancl hned vedle učebny. Slyšel, jak cvičím a každou chvíli za mnou chodil, aby mi poradil. Po obědě jsem jel zase domu mastit na baskytaru. Měl jsem kliku, protože jsem se už od osmnácti začal živit hudbou. Ale pak najednou jsem si představil, že bych po několika letech dřiny skončil v kontrabasové sekci nějakého orchestru vážné hudby. A ta představa mě natolik odradila, že jsem se bohužel přestal kontrabasu vážně věnovat.

V Česku se celkem ví, že jsi hrával se švédskou prog-rockovou kapelou Isildurs Bane. Co ale bylo ještě před ní?

Před Isildurs Bane, kam jsem nastoupil, když mi bylo dvacet, jsem hrával v nejrůznějších formacích – ty poslední tři roky hlavně ve fusion partách, například v Inte Från Aporna nebo Göran Dahlgren Band, a začal jsem se věnovat scénické hudbě pro divadelní představení.

Říkal jsi, že ses od osmnácti hudbou živil. Je to ve Švédsku těžké? Nebo je tam ta divadelní tak dobře placená? Hrál jsi v divadlech i jako muzikant?

Je to podle mě stejně obtížné jako všude jinde – je to oběť, která nechává člověka ve finanční nejistotě za to, že dělá to, co opravdu chce a miluje. Když nejsi na špičce, budeš mít vždy hluboko do kapsy, pokud se neuživíš něčím vedlejším. Podmínky jsou jiné ve Švédsku v tom, že finanční podpora z veřejných zdrojů, jdoucí do kultury je mnohem bohatší než zde, a to i svobodným a alternativnějším umělcům. Jsou tam i silné odbory, které v určitých mezích podporují finančně muzikanta, který je zrovna bez práce. Ale tím, že je ta podpora silná už při vzdělávání, vzniká také problém, že se vyklubou super hudebníci bez míst na vystupování. Vypilují si svůj profil, často bohužel bez publika. Švedsko, které má míň obyvatel než ČR, se už od doby ABBY profilovalo jako jedna z hudebních velmocí po USA a Velké Británii, ale nemá moc míst, aby tam tamější umělci vystupovali. A k tomu je potřeba přičíst šílené dálky mezi jednotlivými koncerty. Vzdálenosti jsou tam pořádné. Když mi bylo ještě sedmnáct, tak jsme s pár kamarády, kteří na tom byli stejně jako já – mladí bez práce a se stejnou vizí, šli do úřadu prezentovat projekt hudebně divadelní pohádky pro děti předškolního věku. Zaměstnali nás na půl úvazku na několik měsíců. Poté jsme udělali pedagogické představení „Dějiny a koření rocku“ a jezdili jsme po školách, poté jsem ještě učil začínající kapely a dělal kapelníka a skladatele v divadle.

Do Prahy ses dostal, pokud dobře počítám, v pětadvaceti letech. Bylo to poprvé?

Ne. V Praze jsem byl už jako dítě spolu s tátou navštívit příbuzné, hlavně babičku. Od svých jedenácti do devatenácti jsem tu byl pětkrát. Průlomem bylo, když jsme byli s Isildurs Bane na evropském turné na podzim 1989. Zúčastnil jsem se protirežimní demonstrace 28. října, a o vousek jsem utekl esenbákům. To byl adrenalin…


Platí i u tebe oblíbené „pravidlo všech v zahraničí narozených muzikantů“, že hlavním důvodem, proč tu zůstali, je ženská?

Přesně tak. Pár dní po demonstracích jsme měli rozlučovací mejdlo s Laurou a jejími tygry, se kterými jsme tehdy měli společné koncerty. Karel Šůcha přivedl kamarádku, aby nám tlumočila do angličtiny, která tehdy v Čechách nebyla moc rozšířená ani mezi muzikanty. A bylo to. Po návratu ze šňůry jsem v kapele dal výpověď, a v prosinci 1989 jsem jel vlakem zpět do Prahy, abych si užil čerstvou lásku a revoluci v plném proudu. To bylo asi nejhezčí období mého života – tedy zatím (smích). V roce 1991 jsme se s Irenou vzali, a pár dní na to tatínek, který byl zrovna v Praze, zjistil, že má právo na restituci části jedné nemovitosti v Praze. Tátovi bylo už přes sedmdesát a odkázal to mně, abychom se o to spolu s Irenkou postarali. Takže jsem se po roce studia bohemistiky na univerzitě ve Švédsku, v roce 1992 přestěhoval do Prahy.

A hned jsi začal hrát se Sluníčkem, vlastně krátce po tom, co do sestavy přibyla i zpěvačka Lenka Dusilová, V té době to ale byla jen zcela amatérská kapela, jejíž popularita teprve začala stoupat. Jak ses k nim dostal?

Když jsem hrál v říjnu 1989 v ČSSR s Isildurs Bane, staral se o nás Honza Herc, se kterým jsme se skamarádili. Už pár měsíců po přestěhování, už do ČSFR, jsem byl zoufalý, protože jsem neměl s kým hrát, a skoro nikoho jsem tu neznal. Jednou zazvonil telefon a byl to Honza, který tenkrát dělal produkci v Rock Café, že se u něj zastavila kapela, která hledá basáka. Za půl hodinky klepali na dveře našeho bytu Lenka, bubeník Marcel Pindel a jeho přítelkyně. Domluvili jsme se na zkoušku za pár dní, na které jsme si padli do oka a ostatně i do ucha. Bylo to skvělé období. Zrovna se dělo hrozně moc zajímavých věcí v hudbě, a to ve všech žánrech – grunge, crossover, acid jazz a taneční scéna. Na začátku 90. let byl v téměř každém městě v ČR nějaký rockáč nebo něco podobného, připadal jsem si jako v zemi zaslíbené. Sluníčko vyhrálo tenkrát nejprestižnější soutěž v zemi, Marlboro Rock-In, natáčelo první (a poslední) album a jelo na česko-slovenskou šňůru s Lucií. Bohužel narůstající konflikt mezi frontmany kapelu v podstatě rozbil.

Sluníčko byla typicky rocková kapela, po ní jsi ale začal hrát s Milošem Vacíkem něco dost jiného a skoro mám pocit, že každá tvoje další kapela už byla fúze všeho možného. Jak moc je pro tebe důležitý žánr?

Mně jde hlavně o upřímost v hudbě. Necítím se být spoutaný s konkrétním žánrem. Sluníčko bylo sice hodně rockové, ale zároveň jsem ho vnímal dost progresivní. S Milošem a Alešem Kudelou jsem se znal od doby, kdy byli členy Laury a jejích tygrů. Pak založili Šum Svistu spolu s Danem Nekonečným, se kterým se ovšem později rozkmotřili. Sluneční Orchestr vznikl nejprve jen jako duo, ale skoro hned se mě zeptali, jestli se nechci připojit. Shodu jmen kapel jsem bral skoro jako vtip, protože se jednalo o diametrálně rozdílnou hudbu. Ve Slunečním orchestru jsem pak hrával na různé nástroje: bezpražec, kontrabas, španělu a mandolínu. Bavila mě hlavně ta barevnost a radost, často směřující do latiny, kterou mám nesmírně rád. Když jsem skončil se Sluníčkem hned jsem nastoupil do -123min., kde jsem se hudebně cítil jako doma. Ta fúze soulu, funku, rocku, jazzu, etna atd mi vyhovuje asi nejvíce, a to se odrazilo hodně i v jiných kapelách, kde jsem později hrál: třeba CCTV Allstars byli sice označovaní jako ska kapela, ale bylo to mnohem rozmanitější. A teď Yo Soy Indigo zase fúzuje jmenované žánry s folkem.



Podle soupisky to vyhlíží, že i když máš poměrně netuctové nástroje, stejně se hlavně držíš svého Jazz Basse. Máš tendence zkoušet něco nového, a nebo už jsi v podstatě uspokojen tím, co máš?

Haha, já jsem asi hodně konzervativní: žádná z mých bas nemá více než čtyři struny. Držím se lásky od svých osmnácti, a tou je milovaná G&L, nějakou dobu jsem koketoval s O’Hagan, abych se zase vrátil k G&L. Ani jsem po nějaké Jazz Bass nepátral. Neseděla mi nikdy úplně do ruky, ale vždycky jsem miloval její sound. Ale narazil jsem na tu svou nějak osudově, když jsem byl v New Yorku s Minutama, a byla to láska na první brnknutí. Nemohl jsem odjet bez ní za žádnou cenu, a dodnes jsme nejlepší parťáci i milenci. Je pro mě naprosto úžasná: vrní, když chci, a štěká, když chci. Umí se pohybovat v nejrůznějším prostředí, a je pro mě tím pádem také nejvíc univerzální. Ostatní basy, který mám, jsem si nechal, protože mají svoje kouzlo a některé z nich používám ve studiu, protože pořád mají svůj sound a charakter. Vkus mám momentálně hodně old-school. Bas mám fakt až dost, a nic mě teď neláká. Možná nějaká krabička k Vánocům.

Jako dárek sám sobě? A nebo jsi někdy nějakou už i dostal od jiných?

Samozřejmě sám sobě, haha. Krabičku jsem pod stromeček ještě nedostal. Ale dostal jsem teď k narozeninám metronom s rekordérem a groovama – díky rodinko! To poslední, co jsem si pořídil je pedál Strymon Flint – Vibrato & Reverb. Je to spíše kytarový efekt, do kterého jsem se zamiloval ve Švédsku, kde to měli dva kytaristé z Bohunks. Ale protože pro radost hraju na kytaru, tak jsem si ho pořídil a zjistil, že je někdy skvělý i na basu.

Ke svým instrumentům jsi přišel jak? Kupoval sis je ve Švédsku, nebo spíš byli zdrojem kamarádi a ebay?

Ze Švédska jsem si přivezl G&L, Fender bezpražec a kontrabasy. Třicátného a O’Hagana jsem si koupil v Aleximu. Ostatní jsem si pořídil přes přátele. Měl jsem preamp EBS-1 s pár pozdějšími modifikacemi už od roku 1988, kdy se objevil jako první produkt tehdy nové firmy EBS, a já jsem si ho hned koupil. Když jsme ale před pár lety ve Švédsku obnovili s kamarády starou partu Bohunks, půjčil jsem si okouzlující vintage kytarový aparát od známého, který na něm hrál na basu. Půjčil jsem si ho na natáčení desky a na pár koncertů a úplně se do něj zamiloval. Zjistil jsem, že on ho nepoužívá, tak jsem ho přemlouval, aby mi ho prodal. On nakonec souhlasil s tím, že kdyby mě někdy napadlo ho prodat, musím se zeptat jeho, jestli ho nechce zpět. To, co nejvíce a nejraději používám je to, čeho si cením nejvíce.

Technologický vývoj u aparátů či třeba efektů, jde silně kupředu. Objevují se zesilovače, které lze unést na dvou prstech, šíře efektů jde od laciných kousků z Číny, které už zdaleka nejsou tak nekvalitní jako dříve, až po „krabičky“ s cenou nad deset tisíc.... Sleduješ novinky?

Sice jsem po operaci zad, ale sound, který chci, nevykroutíš z malého digitálního trpaslíka. Je to asi věc vkusu. Některé věci zní skvěle, ale já jsem po letech „tranďáctví“ konečně „lampák“. Mám pár digitálních efektů, ale jsou špičkové, ne zrovna laciné, a samozřejmě mají true bypass. Na hledání efektů je super youtube, ale stejně bys to měl vyzkoušet a slyšet naživo.

A co ty a velký trend posledních let – butikové vybavení?

Nikdy jsem o tom nějak nepřemýšlel, ale občas jsem něco nechal doladit nebo předělat například od Ondry Holoubka, od kterého mám fantastickou akustickou kytaru, nebo od Jardy Janeckého. Můj hybridní koncový zesilovač jsme navrhli spolu s Jardou Stejskalem – já tedy spíše esteticky, a on technicky. Ale že bych cíleně šel a hledal něco butikového, to asi ne.

Překvapilo mě, že ses po letech vrátil ke svým dávným spoluhráčům a kapelám. Jak k tomu došlo? A znamená to, že nyní cestuješ mezi Prahou a Švédskem nějak častěji?

No, s klukama z rockové kapely Bohunks jsme nejlepšími kamarády, a v roce 2010 jsme si řekli: Proč sakra neuděláme koncert po těch dlouhých letech? Tak jsme to udělali a bylo to skvělé. Znova jsme tak objevili, jaké skvělé písničky skladatel a zpěvák Heinz Pettersson tenkrát udělal a stále dělá. Rozhodli jsme se konečně natočit to album, které jsme tenkrát chtěli udělat, ale nemohli. Natočili jsme to posléze svépomocně, ve staré stodole na statku ve Švédsku doma u Heinze, s technikou posbíranou a půjčenou odevšad, kde se dalo. Teď děláme asi třetí rok na dalším albu. Není to jednoduché, tři z kluků bydlí ve stejné ulici ve Švédsku... a já na Praze-Východ. Hrajeme opravdu sporadicky, naposled 15. prosince 2016. S „klukama“ z Göran Dahlgren Bandu jsme se viděli náhodou na koncertě Tonbruket, což je skupina kontrabasisty Dana Berglunda z EST, a rozhodli jsme se druhý den si spolu zajamovat poprvé po 30. letech. Snažili jsme si vzpomenout na ty Göranovy skladby, ale ani on si na ně nevzpomněl – jam byl jinak skvělý. Rádi jsme zjistili, že se nám furt spolu hraje skvěle. Göran jel zpět do Stockholmu, kde žije 30 let, a vyhrabal akordy songů a staré demokazety, které zdigitalizoval a rozeslal nám ostatním. Jelikož se nám to hodně líbilo, rozhodili jsme se, že se je znovu naučíme a uděláme reunion koncert. A opakovala se podobná historka jako s Bohunks: natáčení desky, hraní jednou, dvakrát do roka, když jsem zrovna ve Švédsku, ve Varbergu. Je to sporadické, kamarádské a hrozně fajn.



Před časem jste se Zdeňkem Bínou po sedmileté pauze obnovili i minus123minut. Co vás k tomu vedlo?

Tenkrát jsme se bohužel nerozešli úplně v dobrém, a osud asi chtěl, abychom se neviděli i v téhle malé zemi skoro sedm let. Po asi necelých šesti letech jsem Zdendovi zavolal a hezky a zdvořile jsme si popovídali. Asi po půl roce mi volal zpět, že se se mnou chce sejít. Domluvili jsme se a Zdenda přijel ke mně domů, pamatuju si, že zrovna sněžilo. Přijel v jedenáct dopoledne na kafe, a nakonec odjel v jedenáct večer – a bylo to zpečetěné. Byl to především skvělý lidský reunion. Ale jak jsme znova začali zkoušet, bylo jasné, že patříme k sobě.

Necháš se snadno přesvědčit do dalších projektů? Nebo spíš hodně váháš a hledáš si důvody? Když měli před časem Roman Holý s Matějem Ruppertem band Neruda, tak zrovna tebe bych tam nečekal?

Já také ne, asi jako nikoho z té party. Vždyť Neruda hraje totálně odlišně od všeho, co člověk zná od Romana a Matěje. Nebo od Lukáše Martínka a Miloše Dvořáčka, i po něm Martina Valihory. Jediný, kdo pochází z podobné školy, je Petr Škarohlíd z Hentai Corporation. Mluvím o Nerudovi v přítomném čase, protože oficiálně kapela nikdy nekončila, ale spí už pěkně dlouho. Skvělá parta, chytrá hudba. Dá se to vzít jako prdel, ale zároveň to i není, což je často značka Romana a Matěje. Musí to ale být uděláno na sto procent a to se mi líbí. A co se týče stylu Nerudy – svoje první kroky v hudbě jsem dělal jako čtrnáctiletý metalista, co stahoval Rogera Glovera, Phila Lynotta a Stevea Harrise. Když jsem nastoupil do nějakého projektu, bylo to vždy na základě toho, že se mi to a) nějakým způsobem muselo líbit, b) měl jsem na to zrovna čas, c) dobrých lidských vztahů a d) ze zvědavosti. Všechno hrálo roli.

Co ty a záskoky nebo výpomoci ve studiu?

Hrát jako záskok muže být zajímavé kvůli rozšíření obzorů, ale je to pitomý v tom, že se musíš učit celý repertoár něčeho jen pro pár koncertů. A to i když se ti ta hudba líbí. Hostování ve studiu beru jako výzvu, když mě to baví.

Jaká hudba tě poslední dobou nejvíc inspiruje? A když tě něco baví poslouchat, máš tendence si to i zkusit zahrát?

Můj poslední objev je mladý novozélandsko-australský umělec Jordan Rakei, jehož album „Wallflower“, vydané u Ninja Tune, mě okouzlilo. Ale na té desce hraje pětistrunka (sakra!). Ale ano – když slyším něco, co mě hrozně zajímá a bere, tak to zkusím stáhnout.

A tradiční dotaz nakonec: Vyloženě vlastní kapela, kde by se hrály jen tvoje skladby a ty jsi byl šéf, tě nikdy nelákala?

Moje skládání je hromada témat a skladby, které fungují pro scénické věci, ale velmi zřídka jsem psal vyloženě „song s velkým s“ a nikdy mě nelákalo být hlavním zpěvákem. Já jsem tu touhu být frontmanem nikdy neměl. Šéfoval jsem ale kapely v divadle a to mě bavilo.

- - -

KDE HRAJE:

- minus123minut (jako -123min. 1997-2009, pak od 2016)
- Mercurial C. Jones (od 2006)
- Duchess & The Kittens (od 2013)
- Yo Soy Indigo (od 2014)

Příležitostně ve Švédsku:
- Bohunks (1990-1992, pak od 2010)
- Göran Dahlgren Band (1984-1986, pak od 2015)

KDE HRÁL:

- Generation (1979-1981)
- Inte Från Aporna (1983-1986)
- Varbergs Musikteater (1983-1997)
- Isildurs Bane (1986-1989)
- Teater Halland (1990-1991)
- Sluníčko (1992-1997)
- Sluneční Orchestr (1995-2001)
- CCTV Allstars (2010-2013)
- Neruda (2011-2014)
- Cocoman & Solid Vibes (2014-2016)
- Dani Robinson & Stonefree CZexperience (2015-2017)

NA CO HRAJE:

mám toho víc, ale hlavní jsou:

baskytara:
Fender Jazz Bass (1966)

Další nástroje, které stále mám a figurují na nahrávkách:
- G&L L-2000E (1980)
- Fender Precision Fretless (1968)
- O’Hagan Flying V (?)
- Rickenbacker 4001 (1977)
- Jolana Kolorbas (1973)
- Třicátný Custom (199?)
- elektrický kontrabas Van Zalinge
- 3/4 kontrabas Musima

aparát:
zesilovač: Hiwatt Custom 100 (1973)
reprobedna: Laney 4x12” (197?)

(na menší a tišší vystupování: preamp EBS-1, poweramp Slotermeyer od Jardy Stejskala, reprobedny Carvin 2x10” nebo 4x10”)

efekty:
Korg G5 Synth Bass Processor, Tech 21 VT Bass, Strymon Flint.

VYUČUJE NĚKDE:

Snažím se učit vlastní děti na kytaru, haha. Zkoušel jsem být pedagogem, když mi bylo kolem dvaceti, ale bohužel mě to moc nenaplňovalo.

Fredrik s Yo Soy Indigo
Fredrik při vítání zimy
minus123minut - se Zdeňkem Bínou a Dano Šoltisem