Trey Azagthoth z Morbid Angel, kteří nepodladí níže než do Eb, foto: Wikipedie

Drop ladění: má to smysl?

V čem je podle vás ukryta podstata rocku a metalu? Můžete hrát rychle, můžete hrát virtuózně, můžete mít ty nejtemnější texty, ale stejně vždy čekáte na okamžik, kdy přijde riff, který vám obrátí vnitřnosti, rozmetá okenní tabulky a konečně zvedne sousedy z gauče. Tak doufám, že se shodneme v tom, že je to o hutnosti riffů.

V současnosti je obrovské množství nových rockových a metalových žánrů, které jsou postaveny na brutálním zvuku podladěných kytar. Drop D, Cis, C, H, A nebo dokonce Fis. Už dávno nestačí sedmi a osmistrunné kytary, vyrábí se i devíti, desetistrunná monstra, baryton kytary a kytaristi si už chodí pro náhradní struny k basákům.

Má ale všechno tohle podlaďování smysl? Opravdu je hutnost a agresivita riffů skrytá v plandajících kotevních lanech a kytarách s kontrabasovou menzurou? Pojďme se podívat na pět příkladů kapel, které dokázaly natočit extrémně tvrdá a hutná alba v normálním E ladění (ano, to, které používal i Buddy Holly).

1. Sepultura – Arise

Na tomto svém čtvrtém studiovém albu se brazilská metalová krev slušně vyřádila. Pořád šlo o death/thrash nekompromisní styl, ale už se začaly projevovat prvky industriálu, hardcore, punku a latinsko-amerických perkusívních rytmů. Hudební syrovost a nekompromisnost je cítit z každého riffu, kdy vše bylo nahráváno živě – žádný metronom a speciální softwarová péče. Poslechněte si konec skladby Dead Embryonic Cells od 3:25, kdy dostanete důkaz, že hrát hutně nemá nic společného s laděním.


2. Megadeth – Peace Sells... But Who´s Buying?

Dave Mustaine hraje ve standardním E ladění celou svojí kariéru (kromě alba Youthanasia) a i přesto, že Megadeth nejsou vyloženě těžkotonážní mašinou postavenou na hutnosti, ale spíš na rychlosti, tak v případě tohoto alba a hlavně titulní sklady Peace Sells (vykopává jedna z nejlepších basových linek v metalu) osedlali svojí typickou trashovou klisnu, přešli místo trysku do poklusu a výsledkem je náležitá zatěžkanost. Tak co, ještě jste nezrušili objednávku na sedmistrunku?

3. Metallica – Ride the Lightning

Dobrá, můžete argumentovat, že Master of Puppets s jeho Mesa maso kytarovými riffy je hutnější, ale díky skladbě The Thing That Should Not Be, která je nejtvrdší z celé desky, vypadává z naší mini ankety. Proč? Protože je v Drop D ladění. To ale není rozhodně případ For Whom the Bell Tolls, která sází na hutnost klasického E ladění. Až do dnešních dob se hledají podobně hutné riffy aneb žila byla jedna chromatická stupnice.

4. Black Sabbath – Paranoid

Praotcové metalu a hutných riffů obecně musí být v naší tabulce. Jejich první dvě alba byla totiž ve standardním ladění. Nesmrtelné skladby jako Iron Man, War Pigs a titulní Paranoid jsou nejenom riffovou čítankou, ale zároveň i novým počátkem hutnosti a těžkotonážnosti v metalové hudbě.

5. Pantera – Cowboys from Hell

Pokud vás předchozí čtyři alba nepřesvědčila, abyste odložili do kouta svojí barytonku, tak tahle deska vyrazí z rukou všechny argumenty zastánců podlaďování. Stačí zmínit jenom jednu skladbu. Záverečný masakr v Domination, kdy začaly padat kytarové bomby s pomalým dopadem. A ten reverb na malém bubnu? Ahhh, hutnost přeci potřebuje prostor.

Zajímavým doplňujícím faktem je, že i takoví černokněžníci a pánové pekelných temnot jako jsou Deicide, Cannibal Corpse či Morbid Angel se nepodladili níže než do Eb.

Tak co, ještě pořád si myslíte, že bez sedmi, osmistrunky jste měkkota? Podělte se s námi o vaše názory.

Tagy: