Please The Trees, foto: Vlastimil Vojáček

Please The Trees: o cestě do ulic a hledání vlastního hlasu

Zemitosti a hlavně energie je čtvrtá deska Carp od Please The Trees plná. Kapela, která své album natočila během turné ve Spojených Státech, šlápla na plyn a vypustila démony. Léta zkušeností z branže jí dávají nadhled nebrblat, makat. Během turné na valníku možná Please The Trees skončí i před vaší hospodou. „Je jedno, co hraješ, ale musí to s tebou rezonovat,“ říká jejich frontman Václav Havelka.

Vašku, na křtu v karlínském Přístavu si každý mohl udělat masku – a společně s vámi tak zažít koncert trochu jiného druhu. To mě zaujalo.

Fascinuje mě to oboustranné předávání energie, komunikace, sdílení. Rádi zapojujeme fanoušky do procesu, jsou toho nedílnou součástí.

To všechno odstartovala maska, kterou jsi už dříve začal používat na koncertech?

Jedná se o intuitivní linie a silné věci, o kterých moc nepřemýšlíme. Nějak si mě to našlo samo. První masku mi před lety přivezla jedna kamarádka z Mexika, pak jsme začali pracovat s jinou kamarádkou, Američankou, která u nás v maskách pořádala skupinové happeningy, další z Indie mi pak dal třeba taky Bourek. Samy ke mně jaksi začaly přicházet a rázem to byl podnět k tomu je začít nějakým způsobem používat.

Když máš masku na obličeji, mění nějak tvůj projev a prožívání?

Možná v tom přístupu trochu následujeme impresionisty. Jsou to vždycky takové energické, odosobněné chvíle, kdy se celá kapela proměňuje. Vůbec nepřemýšlíme, co hrajeme, jen se tou vlnou necháme unášet. Je úplně přirozené, že se maska nakonec dostala i do klipu k písni Suite F. Zakomponovali jsme ji automaticky.

Změnily tyto šamanské věci i samotný obsah hudby, stály za zhutněním vaší aktuální tvorby?

Hudba je pro mě jakýsi filtr, bytostně mě naplňuje. Mám rád odlišnou expresi mimo jakoukoli formu, která z nás najednou začala lézt. Nepochybně jsme díky těmto věcem a podnětům otevřeli bránu temnějším nuancím v naší tvorbě i uvnitř nás samotných. Sám ale tvorbu hudby vnímám jako velmi pozitivní proces...


Pozitivní? Přestože tě současně hudbou posluchače baví znejišťovat?

To jsou dvě odlišné věci. Pro mě je hudba seberealizací. Snažím se neustrnout, vymezovat se proti konvenčním věcem a principům. Naplňuje mě to a cítím se díky tomu šťastný. To, že se cítím šťastně a naplněně, ale neznamená, že budu dělat veselou hudbu.

Snažíš se nabourávat komfortní prostor i sám sobě?

Dokázat sám sebe překvapovat je pro mě motivací dost podstatnou. Jinak přirozeně každý člověk, i v naší kapele, má trochu jiné představy. Taky z toho důvodu Please The Trees postupně prošlo tolik lidí. Dnes jsme už naladění na stejnou vlnu, nemusíme si nic vysvětlovat ani se k čemukoli navzájem přemlouvat. Nic nekonstruujeme, ale necháváme se unášet okamžitými impulsy.

Jsou pro vás tedy emoce a rituál důležitější než racionalita a plánování?

Emoce a prožitek jsou v hudbě zásadní. Samozřejmě se ale musíš dokázat orientovat a znát to podstatné. Když o tom tak přemýšlím, samotné tvorbě hudby se ve výsledku nakonec až tolik nevěnuju, ačkoli píšu prakticky konstantně. Cílem není výjimečně hrát nebo zpívat. Jiné s tou racionalitou je to ale v zařizování věcí kolem kapely, bookingu...

Máš nějakou promyšlenou, dlouhodobou strategii?

Plánuju na tak asi dva roky dopředu, ale s výhledem do konce života. Jsem si prostě jistý tím, že hudbu budu dělat až do konce. Proto mě taky tak inspirují lidi, kterým je dnes sedmdesát, jako třeba Neil Young nebo Bob Dylan, kteří si dodnes uchovávají svůj vlastní svět.

Jaké bylo předskakování před další legendou, Robertem Plantem?

Vystoupení před Plantem, ale i předtím hraní s Thurstonem Moorem či Kurtem Vilem, to všechno jsou mé splněné sny. Byla a je pro mě vždycky radost podium sdílet s lidmi, kteří mě tolik inspirují. Nikdy bych se ale na žádné koncerty nevnucoval jen proto, abych tam byl. Nikdy jsme ani za nic neplatili.

To mě překvapuje…

Je to tak, impuls vždycky přišel z druhé strany. Jinak je ale investice do kapely naprosto základní věc, kterou by měl každý pochopit. Sami investujeme už skoro deset let, co jsme na scéně, a nevíme, kdy to skončí. Dodnes 70 % z koncertních příjmů vracíme zpět do kapely. Výjezdy do zahraničí si platíme sami a teprve poslední, až čtvrté americké turné jsme skončili po stránce nákladů na nule, čímž myslím koncerty, ne náklady na desku. Zlepšit by se to ještě mělo příští rok, kdy poprvé pojedeme s agenturou. Všechno chce čas a člověk by se neměl na nikoho spoléhat. Nikdo to za tebe neudělá.


Naznačoval jsi, že se člověk, aby na světě mohl být rád, potřebuje něčím naplnit. Jenže není ta naše nádoba nakonec bezedná?

To ale nemusí být jen hudbou…

Jasně, může tě naplnit jakákoli činnost, pro kterou se dokážeš nadchnout. Ale znáš v našem prostředí víc sisyfovskou dřinu jako muziku?

Měl jsem období, kdy jsem si říkal, že už nebudu číst rozhovory s kapelama, kupovat časopisy a ani se každé ráno dívat, co vyšlo za desky, abych se sám nějak posunul. Jenže to nejde. Furt mě to drží. Tak jsem se s tím smířil. Hudbu jako fanoušek i autor prostě miluju.

S Please The Trees téměř nezkoušíte a k vzájemným interakcím mezi vámi dochází prakticky jen na koncertech. Funguje to?

Hraju, co mě napadne, ani pořádně nevím co, ale kluci to vědí okamžitě. Jsou schopní na mě navázat a dál stavět, proto si toho mezi sebou ani moc nemusíme posílat. Dost času společně ale trávíme cestou na koncerty. A právě v těchto chvílích, když jsme spolu, děláme na nových věcech. Nemáme potřebu a čas se scházet přehrávat věci někde ve zkušebně.

A není deska Carp optikou toho nového a starého už taky fušováním do minulosti, vždyť ji máte v šuplíku od loňského jara?

Věci z desky hrajeme na koncertech a už pracujeme na novinkách. Tak je to vždycky. Nikam nespěcháme. S ohledem na desky mých dalších projektů mělo vydání svůj čas. Po A Forest Affair jsme s Carlem Warvickem založili projekt Were Mute, jehož épéčko produkoval Bourek, se kterým jsem pak vydal desku U nás v garáži projektu Tvrdý/Havelka… Vše souvisí se vším. Nemělo smysl dělat dvě věci najednou a krása projektu Tvrdý/Havelka byla mj. v jeho dočasnosti.

Byl bys schopný a hlavně ochotný hudbě tolik obětovat, kdybys neměl odjezděny tisíce kilometrů jako tour manager?

To je myslím zásadní zkušenost, iluze jsem ale asi neměl ani předtím. Hodně záleží na tom, co a hlavně kdo tě motivuje a inspiruje. Pro mě to vždycky byli lidi, kteří hudbou žili. Vyrůstal jsem v Krkonoších, hltal Henryho Rollinse, jeho deníky o turné Black Flag po Anglii s dodávkou v zimě… až se to všechno pro mě nakonec stalo vlastní realitou. Když jsem pak začal dělat manažera Lvmen, kteří ještě po natočení Raison D'etre, jedné z nejlepších desek, co jsem kdy slyšel, byli úplným mýtem – protože se nevědělo, odkud a kdo ti lidi vůbec jsou – najednou jsem byl mezi svými. Po vydání Monda jsem s nimi začal jezdit, hrálo se ve squatech, kam střechou pršelo, ale nikdo z nás vůbec nepřemýšlel o tom, že bychom měli spát v nějakém čtyřhvězdičkovém hotelu. Bylo to všechno spojené s jinýma hodnotama. A později se tohle všechno jen posunulo dál, když jsem jel turné s Butthole Surfers nebo několik let pracoval s Akron/Family. Všechno je taková mozaika, kterou postupně skládáš. Mám pocit, že věci ke každému přichází tak, jak o nich přemýšlí. Nic není jen tak, neděje se samo od sebe.


Teď na Waves Bratislava se diskutovalo mj. o tom, jak domácí kapely mají prorazit za hranicemi. Není kromě nevyhnutelného talentu a pracovitosti na vině také chybějící sebevědomí?

Sebevědomí je na české nezávislé hudební scéně skoro sprosté slovo. Bez něj to ale nejde. Jak se ho naučit? Jedině tak, že odsud vypadneš a vyrazíš hrát ven. Všichni tu u nás jsou takoví jakoby nesmělí a tu svoji nesmělost vydávají za umění. Přitom ono se přece nemusí umět až tak hrát, i když pochopitelně neumět hrát a „neumět hrát“ je rozdíl. Myslím, že je to ovlivněný hodně tím, jak je to tu malý, všichni se znaj. Když poctivě makáš, lidi maj pocit, že se někam cpeš. Ale venku je to naprosto automatický. Konkurence tam je obrovská, ale na druhou stranu kapely se tam podporujou, motivujou. Přijdeš tam třeba do klubu a řeknou ti, že máš třicet minut se vším všudy a je jen na tobě, co s tím uděláš. Pokud jsi schopný to tam dostat a lidi během té krátké doby přesvědčíš, máš vyhráno. Přesně tak to tam funguje. Nemůžeš si tam třicet minut zapojovat jen krabičky...

… u nás i na festivalu běžná věc.

Tím ale zase nechci shazovat nějaký žánr. Jsou i krabičkové kapely, které jsou schopné v Americe všechno za těch třicet minut i se zkouškou odehrát a prorazit. Diskuze se nikdy nesmí odvíjet jen od talentu, protože talentovaných muzikantů, kteří umí na kytaru nebo na bubny, jsou miliony. Klíčové je hledat a hlavně najít svůj vlastní hlas.

Ještě se vrátím k té Bratislavě. Speciálně během showcasových vystoupení možná i více než polovina nasazených kapel zněla i vypadala stejně, jakoby se pouze snažila chytit aktuální trend…

Přesně tam mířím. Hudba musí vycházet více z muzikantů samotných. Je jedno, co hraješ, ale musí to s tebou rezonovat. Zní to jako klišé, ale musíš to prostě žít.

Je pro tebe důležitá nástrojovka?

Tu vůbec neřeším. Teď se mně zrovna mailem ptal jeden kluk na kytaru a já mu napsal, že ani nevím, co přesně je zač. Že jsem si ji koupil v jednom krámě v Londýně jen proto, že se mně náhodně dostala do ruky a cítil jsem se s ní dobře.

Značku jsi vůbec neřešil?

Vůbec. Nebo mi kdysi kytarista Lvmen Dáda dal Framusku, kterou našel vyhozenou v popelnici, a říkal, že na ni prostě můžu hrát jen já. Tak jsem ji odvezl do servisu a občas na ni hraju dodnes.


Rozeznít se tedy dá téměř každý nástroj?

No jasně. Měli jsme tu se Scrape Sound v létě už poněkolikáté Swans. Miluju to, bejt s těma kapelama, který mám rád, na pódiu, pomáhat a tak. Tahle kapela si taky všechno dělá sama. Michael Gira si zapojil aparát, vyměnil struny na své kytaře a my za ním s Ondřejem Šturmou přišli a říkáme mu: „Hele, Majkle, jakto že hraješ pořád jen na jednu kytaru, to musí asi bejt skvělá, viď? – A Michael na to: „Je to nejhorší kytara, kterou jsem kdy měl v ruce. Hraje akorát tak dva akordy, ale já ji prostě zbožňuju a nemůžu hrát na nic jiného.“ Vždycky prostě víc záleží na charakteru nástroje, než na tom, jestli je dokonalej technologicky. Všichni třeba nadávají na jazzmastery, že neladí a já nevím co. Jenže čím se definovali Sonic Youth? Thurston Moore nikdy nehrál na nic jiného. Nebo Nels Cline, absolutní virtuoz, kytarista Wilco...

Připravujete turné na valníku. Je i to součástí hledání „vlastního hlasu“?

Fascinuje mě hraní na malých městech a vesnicích. Vždycky tam za námi někdo přijde a začátek rozhovoru vypadá asi takto: „Ty jo, to je úplně skvělý, ale vás tu vůbec neznáme, jak je to možné?“„Nevím, jezdíme sem poměrně často a hrajeme furt.“ Občas mám dojem, že v době internetu by všichni všechno měli znát, jenže lidi jsou pořád ovlivnění masovými médii a hlavně televizí, a co je mimo její formát, to neznají nebo je nezajímá. Proto to chceme zkusit jinak – vzít dodávku s vlečkou a péáčkem, přijet lidem pod nos v pátek před hospodu a vyhnat je z ní na ulici. Všichni sice budou nadávat, ale ve skutečnosti ten rock'n'roll milujou. Už jsme si to vyzkoušeli a funguje to. Jeli jsme třeba na jarmark do Poříčan…

Jen tak, na vlastní pěst?

Tam nás pozvali, ale stejně. Byli tam hasiči, místňáci, chlapi za námi přišli a zase: „Co hrajete, chlapi, kytary, jo? Dobrý, to my máme rádi.“„A co máte rádi?“ „No, ty jo, víš co… třeba to s tím bleskem.“„Myslíš AC/DC?“„Třeba, nebo Arakainy.“ – „Jo, tak to hrajem něco podobnýho…“ – a pak jsme začali hrát a oni byli úplně bez sebe. Během písniček řvali, že je to super… a pak jen, že máme ještě zahrát něco, co všichni znají. Prostě to v těch lidech je. Proto jsme si říkali, že ten experiment zkusíme. Obeslal jsem všechny promotéry, které za ta léta už znám, jestli by je to nezajímalo – a jejich pozitivní reakce mě potěšily.

To budete hrát venku na návsích a za dobrovolné vstupné?

Klidně. Vezmeme si tam jen elektřinu, nějaké světlo, basu piva, spát budeme u lidí doma… a to jejich místo oživíme.

Neplánovali jste to původně už na podzim?

Původně jsme to chtěli udělat bezprostředně po vydání desky, jenže je to nakonec trochu složitější a něco to bude i stát. Chtěli bychom o tom natočit film a teď sháníme alespoň na základní náklady. Společně to připravujeme s filmovým producentem Ondřejem Zímou, což je shodou okolností spolumajitel hospody na Újezdě, kde právě takové koncerty dělají. Před dvěma lety jsme tam s Please The Trees na valníku hráli. Byl to skvělý koncert, kde byly dvě stovky lidí a zastavovaly se tramvaje. Vyrazíme tedy až na jaře, ale ještě předtím tímto způsobem 20. října zahrajeme na Radio Wave Live Session v Ostravě a o den později u Martina Valáška v prostoru u Hudebního altánu v Rožnově pod Radhoštěm. Myslím, že jen rock'n'roll vracíme tam, kde vznikl, na ulici.